V pražském Národním muzeu byla 28. října otevřena výstava Republika. Lze ji považovat za reprezentativní událost, která naplňuje představy Čechů o bájných časech prvorepublikových.
Často se mluví o "příběhu" první republiky. Ten je v českém obecném vědomí vnímán jako vzlet českého fénixe z popela nemilované a nevlídné monarchie k výšinám demokracie, modernity a republikánské spořádanosti. Fénix byl však ve svém nadějném rozmachu sestřelen brutálním sousedem, domácími zrádci a nepřízní mocností a nám zůstaly zaťaté pěsti a slzy v očích. Po sedmdesáti letech se tento příběh moc hezky poslouchá, tím spíše, že je nadán tak srdceryvným závěrem.
Kde jsou Němci, Slováci, Židé?
Výstava myslím zcela naplňuje tuto "story", nijak ji neproblematizuje, je státvorná a výrazně "čechocentristická". Téměř úplně opomíjí základní skutečnost, že Československo bylo státem mnohonárodnostním, byla to svého druhu zmenšená habsburská monarchie, se všemi přednostmi i neduhy, které takový složitý státní útvar měl. Téměř nijak do koncepce neproniknou tři miliony Němců, kteří nepředstavovali vždy jen obtížný element, ale díky své pracovitosti měli velký podíl na „českém" průmyslovém zázraku. Jen málo je tu přítomen druhý státní národ slovenský, chybí výraznější připomínka práce a osudu židovského obyvatelstva...
V onom "českém příběhu" hraje základní a de facto jedinou roli zakladatelská aktivita Tomáše Masaryka a jeho blízkých, kteří, při vší úctě k nim, především využili a také trochu zneužili mimořádně příznivé těsně poválečné situace a prosté skutečnosti, že z Paříže, Londýna, natož Washingtonu nebylo do skutečných národnostních poměrů kdesi ve střední Evropě příliš vidět.
Vznik republiky v podobě, jak ji má trochu starší Čech - jako například i autor glosy - dosud rád (tedy onoho protáhlého klínu snad ještě s nostalgickým apendixem Podkarpatské Rusi), tedy vznik této poslední „české říše" byl svého druhu zázrakem, který bohužel měl jen malou šanci na přežití.
A i když se o jeho zánik postaraly temné živly, kterým nešlo v té chvíli nepodlehnout, svůj podíl má český egoismus a trimfalismus, který nám v jakési legrační podobě zůstal například na současném Hradě.
Masarykovy holínky, Štefánikova kombinéza, Hitlerův "umělecký" podpis
Výstava však každopádně stojí za návštěvu. Zajímavých, ba pro republiku přímo sakrálních exponátů je celá řada: například standarta, do níž bylo zabaleno tělo TGM, pak jeho bílý vycházkový oblek, který sloužil prezidentovu tělu pozemskému a jenž by se skvěle hodil též coby slavnostní oblek mlynářský. Jsou tu legendární Masarykovy holínky, jen si nemohu vzpomenout, čím jsou legendární. Je tu krásný automobil Aero 10 HP, jenž má v sobě cosi česky milého, je tu americká sajdkára Indian Scout, která s ČSR zase tak mnoho společného nemá. Jsou tu ukázky příbytku dělnického (žádná sláva), středostavovského (ten se někde i zachoval) a měšťanského (ten byl později zlikvidován).
Je tu slavná a do literatury (Seifert) vstoupivší uražená hlava Panny Marie z barokního sloupu na Staroměstském náměstí, jejž svhrli opilí kumpáni Franty Sauera pár dní po vyhlášení republiky, čímž v bohabojnějších lidech vzbudili oprávněnou obavu, že to s ní 
nemusí dopadnout dobře. Je tu figurína strážníka městské policie a řada jiných uniforem a vyznamenání. Jsou tu šaty Adiny Mandlové a funkcionalistická sedací souprava s čalouněním již značně zvetšelým - dokonalá forma však zůstává. Je tu imitace kavárny i venkovské hospody, ne úplně opomenut je kostel, chrakteristicky však zastrčený v části věnované venkovu. Poněkud morbidní je pohled na ohořelou leteckou kombinézu Milana Rastislava Štefánika.
Z drobnějších opomenutí bych uvedl, že mi v expozici věnované české kultuře chybí výraznější připomínka F. X. Šaldy, zatímco historikovi Josefu Pekařovi je (právem) věnován celý regál. Šalda, Pekař a Masaryk byli přitom hlavní duchovní trojicí první republiky, jejich témeř současný skon předznamenal i její konec fyzický. Problematické je též tvrzení o tom, že se po vzniku republiky "prohlubovala izolovanost německy píšících židovských autorů, především Franze Kafky..." Kafka de facto v té době republiku již opustil, žil především v Berlíně a zemřel u Vídně, jeho poměr k republice byl velmi rezervovaný. Zato po celou dobu tu psalo tvořilo dosti autorů německého původu, o kterých není na výstavě ani zmínka.
Divácky nejpřitažlivější jsou ovšem tři varianty tzv. mnichovské dohody. V první dny po otevření se u vitrín s nimi tvořila fronta, jako by tyto "úmrtní listy" republiky vábily jakousi ďábelskou silou. Podpis Hitlerův je energicky "umělecký", Mussoliniho římsky machistický, Chamberleinův krasopisně hnidopišský a Daladiérův jaksi roztřeseně nevýrazný.
Jinak na těch papírech nic zajímavého není, kromě faktu, že existují, že sen skutečně skončil a změnil se v denní můru.
Foto: ČTK, Národní muzeum
