Sněžná noc: mrtvolné veřejnoprávní lepidlo
11.10.2009 13:30 Původní zpráva
Po nedávném Lovci vodního ticha přišel další pokus dvojice Milan Cieslar - Vladimír Körner o společné televizní dílko pro nedělní veřejnoprávní primetimeové okno. O to problematičtější, že ČT v tomto čase má velkou konkurenci v novácké Superstar. Kvalita Sněžné noci ale značí, že na Nově se o svá vysoká čísla sledovanosti bát nemusejí.
Můžeme si o Superstar myslet, co chceme, pravdou je, že to je formát jako ušitý na míru mladé generaci, o kterou reklamní inzerenti a zprostředkovaně i televize tolik usilují. Je svěží, zdravě drzý a kritizovaná vulgarita jen přitahuje ještě více pozornosti. Cieslar s Körnerem se ve Sněžné noci vydali cestou zcela opačnou.
ČTĚTE TAKÉ: Televizní tipy Týdne: Co stojí tento týden za to?
Za základ svého filmu si vzali historický, notně vyčpělý námět o milostných hrátkách venkovské šlechty, který Körner ve svém obvyklém opulentním, pateticky rozvleklém stylu rozvedl na tragický příběh jedné lásky a vášně. Vypráví o mladém manželství krásné Karoly a důstojníka Alberta, které je hned zkraje poznamenáno tragickou nehodou, která Alberta upoutá na invalidní vozík. Karola (v podání Jitky Čvančarové) zažene nudu až s vpádem nespoutaného nového živlu, dávného Albertova přítele Rasta. Ten do ospalé vesnice přinese energii, která strhne i jiné nešťastné manželství mezi místním pastorem Kocianem a jeho mladičkou ženou Lenou.
Příběh z předvečera 1. světové války působí scenáristicky bezradně, jako by tvůrci nevěděli, co si se všemi těmi postavami počít, když do jejich světa vpadne onen cizorodý element. Ženy jsou tu bez výjimky nešťastné a neukojené, muži zas nechápaví a krutě odmítaví. Přidejme klišé v podobě zbytečných figurek (oddaný sirotek), archaické, neživotné dialogy a dramaturgickou nevyváženost.
Cieslar daný scénář natočil v podobném duchu, v jakém ho Körner napsal - jako staromódní historku, která se ani nesnaží o to, aby působila aktuálně či jakkoliv atraktivně. Při délce 93 minut působí natahovaně a nudí, mrtvolně pomalu se šine od scény ke scéně, není schopna vybudit v divácích jakékoliv emoce a herce vede jen k významnému mhouření očí během pronášení unylých replik. City se snaží vyždímat z nabubřelé hudby, jíž je film zahlušen. Rezignuje byť jen na náznak moderního filmového jazyka, je naopak okázale staromódní a ve svém důrazu na tragičnost a osudovost hrdinů až směšný.
Vladimír Körner letos slaví 70. narozeniny, právě k nim ostatně ČT Sněžnou noc do vysílání zařadila. Kdysi respektovaný scenárista a spisovatel (např Vláčilovy filmy Údolí včel a Adelheid) v posledních letech jen dále ředí svá velká témata lásky a zrady, hříchu a odpuštění, úzkosti a tragiky.
S realitou dneška se ale ve svých, převážně historických příbězích zcela míjí, když se pokusí o příběh ze současnosti jako ve zmíněném thrilleru Lovec vodního ticha, selhává na celé čáře. Přidejme průměrnou režii televizního praktika Milana Cieslara, který s Körnerem spolupracoval už na Pramenu života či Krvi zmizelého - a vyjde z toho typická veřejnoprávní inscenace, která slouží jen jako lepidlo pro zaplácnutí jednoho televizního okna. Jinou její hodnotu marno hledat.
Foto: Česká televize
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.