Ikona Semaforu
Tři nevěry Jiřího Suchého. O sklonku kariéry i nové hře
21.06.2015 16:30 Rozhovor
Zatímco jiní si v jeho věku dopřávají důchod, Jiří Suchý si užívá potlesku publika na jevišti divadla, které založil před více než půl stoletím. "Kdy skončím? Až si začnu plést Molavcovou s Koptou," říká.
Muzikanti říkávají, že kapela je pro ně další manželka. Zažít šestapadesátileté manželství s divadlem se ale jen tak každému nepodaří. Nikdy jste nepřemýšlel o rozvodu nebo alespoň o nevěře?
Rozvod se mi mihl v hlavě na samém konci roku 1969, když Jiří Šlitr opustil náš svět včetně Semaforu. Měl jsem za to, že jeho absence dolehne na naše diváky, že nebude scházet pouze jeden herec v souboru, ale polovina dvojice S + Š, tedy něčeho, co bylo vždycky celé. Nevěry jsem se dopustil několikrát. Když jsme spolu s Jitkou Molavcovou hráli role Voskovce a Wericha v jejich komedii Golem, na prknech Hudebního divadla v Karlíně. Anebo když jsme tamtéž spolu vystupovali v muzikálu Hello, Dolly. A taky v Národním divadle v naší opeře Dobře placená procházka. Ale tři nevěry na 56 let, to je snad ještě v normě, ne?
Dříve než Semafor jste spoluzakládal i Divadlo Na Zábradlí. Proč jste z něj vlastně odešel?
V roce 1948 jsem zažil představení Voskovce a Wericha a zjistil, že chci dělat taky něco takového, ačkoli moje gigantická herecká neschopnost byla s přáním v přímém rozporu. Bylo mi tenkrát sedmnáct, takže jsem se nacházel ve věku, pro který je charakteristická snížená soudnost. O sedm let starší Jiří Šlitr vystupoval na Světové výstavě v Bruselu a vrátil se zrovna, když v Divadle Na Zábradlí prohlédli mou hereckou neschopnost a já jsem soubor opustil. A začal naléhat, abychom společně založili divadlo, které by hrálo hudební komedie. Slovo muzikál nám bylo ještě utajeno. Nechal jsem se přemluvit, vznikl Semafor.
"Nechal jsem se přemluvit..." To zní, skoro jako byste toho litoval. Pamatujete si mimochodem ještě na své úplně první setkání s Jiřím Šlitrem?
Tím mým "nechal jsem se přemluvit" jsem měl na mysli tehdejší rozhodnutí už nikdy nevstoupit na divadelní prkna. Nikdy jsem ale nelitoval, že jsem nakonec od svého předsevzetí upustil. No a na první setkání s Jiřím Šlitrem si samozřejmě pamatuju velmi dobře. Navštěvoval jsem filmové semináře, které pořádal v roce 1947 a 48 Filmový ústav. Jiří Šlitr u piana tam doprovázel pod plátnem němé filmy. Scházeli jsme se pod jednou střechou, ale já ho viděl jen z dálky a on mě vůbec. Ke druhému "prvnímu" setkání došlo až o deset let později, v roce 1957 v pražské Redutě, kde jsem vystupoval. Přivedl ho tam Miroslav Horníček a seznámil nás. A tím to všechno začalo.
V šedesátých letech byl Semafor pevně spojen snad se všemi hvězdami populární hudby. Proč to pominulo?
Ta první éra skončila, protože nastala éra bigbítová a všechno bylo náhle jinak. Ale nastaly éry další a ty naše první hvězdy vystřídaly hvězdy jiné. Mám-li být konkrétnější, po Waldemaru Matuškovi, Evě Pilarové, Haně Hegerové, Karlu Gottovi, Nadě Urbánkové, Milušce Voborníkové a dalších stanuli na semaforském jevišti Hana Zagorová, Michal Prokop, Josef Dvořák, Bára Štěpánová, po nich pak Leona Machálková, Anna K, Bohuš Matuš, Veronika Kubařová a další.
Trvá to dodnes?
Dnes se na naší scéně setkáte s Václavem Koptou, Michalem Malátným, Vlastimilem Harapesem, a hlavně tu působí už 45 let Jitka Molavcová - zkrátka hvězdy jsou u nás stále přítomné. A to nemluvím o některých talentech, které teprve dřímou a je otázka času, kdy se o nich dozví veřejnost. Hvězdy šedesátých let tedy odešly s jednou érou našeho divadla, ale těch ér potom přišla ještě celá řada.
Udělal jste i velkorysé gesto, které asi v jiných divadlech nemá obdoby: dal velký prostor i dalším, kteří si pak jeli po vlastní koleji. Proč?
Tehdy vystupoval Jiří Šlitr na Světové výstavě v Montrealu, kam jsem odmítl jet, protože jsem byl toho názoru, že "někdo musí zůstat ve kšeftě". Tak se tomu tenkrát říkalo mezi obchodníky, což my jsme sice nebyli, ale to rčení jsme si občas vypůjčili. Tehdy mě pozvala Naďa Urbánková do malého divadla, jmenovalo se Sluníčko, kde vystupovala s Country beatem Jiřího Brabce a kde jsem poprvé zažil vystoupení Šimka a Grossmanna. A tam ve mně vznikl nápad pozvat celou tu partu do Semaforu. Pravda, hrála v tom taky roli představa, že nebudu muset hrát denně a že díky nim budu mít pár dní volné večery. Když se Jiří Šlitr vrátil z Montrealu, nebyl příliš nadšen mým nápadem, nechtělo se mu dělit se o divadlo, ale nakonec ho vidina několika volných večerů zlomila. A tak vznikla při Semaforu tvůrčí skupina G + Š.
Celý rozhovor si přečtěte v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 22. června 2015.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.