I když Piko kombinuje dokumentární formu s hranou inscenací a (proti)drogové memento s historickou rekonstrukcí, je překvapivě "neřezanou" jízdou ke kořenům jednoho českého "vynálezu".
Jeden to uvařil, druhý vyzkoušel a třetí jim šel po krku: tahle trojice stála u počátků tuzemského užívání pervitinu. Talentovaný chemik Pavel Gregor v 70. letech přišel na to, jak v té době už známou, ale uživatelsky "nepohodlnou" drogu připravit pro nitrožilní užití. Frontman skupiny Vitacit Dan Horyna byl možná prvním, kdo "piko" v téhle podobě vyzkoušel. A Zdeněk "Fífa" Zavázal je coby kriminalista samozřejmě nemohl nechat na pokoji.
Původně mělo jít o dokument, ale talentovaný režisér Tomáš Řehořek producenty Davida Prudkého a dnes již bohužel zesnulého Pavla Melounka přesvědčil, že filmu bude líp slušet žánrový mix dokumentární rekonstrukce. Plán to byl o to odvážnější, že Řehořkovi tehdy bylo teprve lehce přes dvacet a s prehistorií pervitinu nemohl mít žádné osobní zkušenosti.
Producentská sázka na mladou naději se vyplatila: Řehořek přišel se svérázným mišmašem, jehož složky si neprotiřečí, nýbrž hrají jedna s druhou. Skuteční účastníci tehdejších drogových experimentů se na plátně mísí se svými hranými podobami a účinek se tím jen násobí. Divák tak má přímo před očima "kariéru" nadějných mladých lidí, kteří ve svých oborech mohli něco dokázat, ale rozhodli se k sešupu po drogovém tobogánu.
V dokumentární rovině není co řešit: lákavost látky zajišťuje už jen to, že aktéři zobrazovaných dějů přežili a jsou pořád schopni si na ně vzpomenout. Větší uznání si ale zasluhuje rovina hraná. Řehořek dokázal film obsadit neokoukanými tvářemi, které v mnohdy drastických scénách působí skoro jako naturščici. Dojem přirozenosti je nicméně výsledkem velmi sebevědomé režie. Nikde není Piko silnější než v Řehořkově vedení Rostislava Nováka v hlavní roli: divadelník známý spíše z televizních projektů tu podává výkon, který bere dech.
Piko není uhlazená a "načančaná" výpověď ve stylu "děti, neberte drogy", kterou bylo třeba Rekviem za sen. Žánrový hybrid se vzpouzí a ježí a občas se i vymkne režijní kontrole. Přesto zůstává sympaticky při zemi – a v těch nejlepších scénách, jako je ta s výbuchem, sahá po filmařském nebi. Kdyby tohle "memento" pouštěli na středních školách, nedalo by se proti tomu říct ani slovo.
