Turínské zešílení
27.02.2006 00:00
Po celou dobu turínské olympiády jsem čekal, že někdo připomene jednu událost, která je spojena s tímto městem, jehož pozadí tvoří kulisy alpských štítů, odkud vane fén, který, jak známo, naleptává mozek pomalým šílenstvím. Jenomže jsem se nedočkal, nikdo si na tu věc nevzpomněl nebo mu nestála za to. Pořadatelům se nehodila, komentátoři na to nejsou, sportovci překvapivě dělají, že o tom nevědí. Tak tedy to musí sloupkař udělat sám.
V Turíně totiž třetího ledna 1889 definitivně zešílel filozof Friedrich Nietzsche. V Turíně trávil skoro celý poslední rok, oblíbil si ho, pracoval zde na posledním spisu Ecce homo, psal dopisy, v nichž koncem roku stále více promlouvala stupňující se pomatenost: podepisoval se Ukřižovaný nebo Dionýsos, vyhrožoval vypovězením války říši a sliboval, že jeho příštím bydlištěm bude římský Palazzo del Quirinale, sídlo císařů...
Onoho dne vyšel z domu na Piazza Carlo Alberto a spatřil, jak surový drožkář bičuje svého koně. Filozof, který předpovídal příchod Nadčlověka, psal o nutnosti filozofování kladivem a vybavil příští diktátory špatně pochopenými a zneužitými slogany o Vůli k moci - tento osobně plachý a nesmělý člověk se vrhá bičovanému koni kolem krku, objímá ho, líbá... A pak se zhroutí. V jeho geniální hlavě se rozprostřela temnota, z níž až do své smrti (25. srpna 1900) za deset let nevystoupil. Jen květiny, které mu přinesli návštěvníci, třeba při jeho padesátinách v roce 1894, ho na chvíli vytrhly z naprosté duševní nepřítomnosti. Lékařská diagnóza zněla paralysis progressiva údajně syfilitického původu, prý následkem ojedinělého styku mladého cudného učence s jakousi poběhlicí.
O turínském finále filozofova vědomého života se však při olympiádě nemluvilo; sportovci se asi nechodili podívat na náměstí Karla Alberta, nepokládali tam květiny, ba lze se obávat, že ani mezi filozofovými krajany samými - Sasy, Bavory a Prusy - se nenašlo mnoho těch, kteří by si uvědomili, do jak symbolického města přijeli.
Přitom si lze představit, jak se při úvodní nebo závěrečné ceremonii jakýsi muž s mrožími „nietzscheovskými“ kníry vrhá na vzpínajícího se koně a líbá ho. Je to přece významný obraz z historie Turína, kterým město vstoupilo do věčné slávy dějin marných idejí. Muž, naplněn v srdci lítostí a bolestí nad němou bezmocí týraného zvířete, odhazuje poslední zbytek rozumu. Velkolepé gesto pravého Olympana.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.