Velkofilm Bathory možná nemusel spolykat 330 milionů korun - ve skutečnosti by k jeho natočení docela dobře stačil režisér Oliver, kameraman Pepo, klapka Božena a pár ochotníků.
Produkce Jakubiskova hitu si ovšem buďto na snímek Jána Lacka z roku 1965 Odhalenie Alžbety Báthoryčky nevzpomněla, nebo se prostě rozhodla pro vlastní cestu. Její chyba. Každopádně diváci České televize mohli snímek, v němž se snoubí sympatická odvaha s naivitou, vidět v neděli odpoledne, pokud ovšem nedali přednost zakončení olympijských her.
Opravdu, je to tak: letní olympijské hry jsou zase na čtyři roky pryč, v neděli nezbylo než při závěrečném ceremoniálu zamáčknout slzu. Čeští diváci mohli být v Pekingu doslova permanentně a stát se tak nějak součástí velké olympijské rodiny, prakticky jako by byli přímo na místě se všemi těmi sportovci. A vzhledem k tomu, že sportovci často na místě vlastně zase tak moc dlouho nepobyli, protože tolik je to v Číně přece jen nebavilo, byli čeští televizní diváci dokonce pilnějšími účastníky olympiády než oni! Samozřejmě díky České televizi, která věnovala přenosům nejen sportovní kanál ČT 4, ale i okruh ČT 2. Vzhledem k procentu disciplín, v nichž se Češi dokážou prosadit, to byl kurážný kousek, jímž se bude Česká televize jistě ještě dlouho chlubit. Na rozloučenou se jí v sobotu podařilo přivést ideu absolutní pocty sportu k dokonalosti, když v hlavním vysílacím čase na ČT 1 uvedla ještě Zlatou hokejku.
Našli se i skeptici, kterým připadal prostor pro sport ve veřejnoprávní televizi v uplynulých dvou týdnech poněkud naddimenzovaný, i ti však nepochybně zjihli 21. srpna, když zlatá Bára dohodila oštěpem dál než Ruska - za nás za všechny. Především pak pochopitelně za ty, kdo dvacet normalizačních let s dobře skrývaným vzdorem zasedali na schůzích komunistické strany či socialistického svazu mládeže.
Srpnová noc po čtyřiceti letech
Osudnou noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo a zmařila naděje mnohých (a mnohým poskytla pro leccos výmluvu), se pokusila televize veřejné služby připomenout odvážně koncipovaným "přímým přenosem z minulosti". Mozaika dokumentů, svědectví a debat přinesla zajímavé momenty, na druhé straně právě koncepce přímého přenosu připomněla, jak dobré je mít některé věci předtočené. Nestane se vám pak, že musíte ze studia poněkud nedůstojně vyhazovat pozvaného hosta, který se příliš rozpovídal a překročil časový limit. Slabší povahy mezi diváky nemusely unést ani některé telefonáty v reálném čase; účinkem se pak naprosto minul nápad zvýšit infomační bohatost pořadu tím, že pod obrazem poběží přepsaná svědectví občanů - vysílat zároveň s rozhovorem s hostem ve studiu další text je totiž nejen nesmysl, ale i nezdvořilost.
Případný kontext poskytl veřejnoprávní Srpnové noci program televize Nova - i ta zařadila ve středu přímý přenos, ovšem ze současnosti, konkrétně z úhledného fotbalového utkání Anglie - Česko ve Wembley. Zdroje národního uvědomění včera a dnes se těžko kladou na misky vah; v tomto případě lze ovšem odhadnout, že diváci Novy se druhý den ráno cítili o poznání lépe. Teď jen aby náš sympatický reklamní herec nevyšel z brankářské formy. Protože to by teprve byla národní tragédie!
Foto: ČT
