Je-li pravda, co sugestivně naznačil páteční pořad Zázračná planeta: Geneze člověka, a evoluce lidské ruky vyvrcholila schopností držet dálkové ovládání od televizoru, pak významně nabývá na závažnosti postesknutí hlavního hrdiny filmu Pink Floyd: The Wall, že má televizi a v ní "twenty channels of shit". To je dosti zneklidňující předzvěst české digitální multikanálové budoucnosti.
V mnoha ohledech proslulý hudební film Alana Parkera Pink Floyd: The Wall z roku 1982 mohli zájemci zhlédnout - jak jinak - v hluboké noci ze středy na čtvrtek. Česká televize jistě do svých úvah, kdy takový pořad zařadit, zakalkulovala i fakt, že pouštět si Pink Floyd šeptem je nesmysl. Zejména diváci v panelových domech tak mohli dopřát akustický požitek i sousedům. V ideálním případě pak došlo k propuknutí amoku právě ve chvíli, kdy témuž propadá i hrdina Parkerova a Watersova příběhu a zážitek se tak mohl změnit ve skutečně vrstevnatou psychedelickou performanci.
Ať jsem i zítra, čím jsem dnes
Něco na způsob psychedelického zážitku si, pravda, mohli ve středu dopřát i ti, kdo chodí spát o něco dříve. Obskurní talkshow Café X již ve své programové anotaci přiznává, že je v ní možné všechno. Vskutku: zatímco třeba do baru Michala Prokopa se lidé chodí tak trochu vytahovat, oborem brněnského debatéra je podle všeho pláč. Televiznímu režisérovi Jiřímu Adamcovi se rozhodl jít opravdu pod kůži: „Jak se opouští rodina? Brečel jste?" "I chlapi brečí..." "Brečel jste?"
Mráz jde z takového dialogu dvou chlapů po zádech. U čeho brečí sám Luboš Xaver Veselý, vyšlo najevo vzápětí: je to scéna ze Sanitky. "Přiznám se, že ten okamžik, kdy kráčí po dlouhé chodbě doktor Skalka, takzvaně na druhý břeh, že jsem u toho brečel několikrát. Pojďme se podívat!" Mnoha divákům v tom okamžiku nejspíš opravdu zatrnulo, následovala nicméně jen ukázka oné seriálové scény. Možná se u ní skutečně někdo rozplakal, možná až později, když přišly na řadu dotazy jako "Jaký je rozdíl mezi Sanitkou a Titanikem?" doplněné informací, že u Titaniku Xaver Doležal nebrečel.
A možné je, že někdo ronil slzy již od počátku pořadu, kdy tvůrci pořadu bezelstně ilustrovali Adamcovy herecké pokusy ukázkou z majora Zemana. Nebo když přišla řeč na režisérův opus Rodáci, seriál točený k čtyřicátému výročí Vítězného února a líčící cestu poválečného českého venkova vstříc komunistickému ráji. Seriál, jímž se totalitní režim pokusil ještě naposledy ztvrdit svou zfalšovanou verzi poválečných československých dějin, běžel jen jednou, nyní je údajně ztracen. I tak ale bude pamětníky nechtěně komická postava kulhavého Vitáska zřejmě ve vzpomínkách provázet ještě dlouhá léta. Co tedy o tomto seriálu říká Jiří Adamec? „Říkám, že jsem ho natočil s plným vědomím a s čistým svědomím. Bez jakýchkoli politických ambicí a zároveň s plnou chutí natočit něco akčního." A co na to Xaver? „Nechte politické ambice, to je skoro jedno teď..." Empatický kavárník pak účastně doloval z režiséra, kdo mu za onen seriál "zlomil vaz" v porevoluční televizi. Režisér pořadů jako Zlatá mříž, GO-GO šou, Zlatíčka nebo Český slavík se pak ještě v závěru talkshow mohl divákům vyznat: „Nikdy bych nechtěl natočit něco, o čem bych byl předem přesvědčen, že je to jenom spotřební zboží a prostředek k vydělání peněz na obživu. Jsem přesvědčen, že cokoliv nabídnete televizním divákům, že si oni zaslouží, aby to bylo na té úrovni, jaké jste jako režisér schopen." Aby to ovšem nevypadalo, že je pan X na své hosty jen a jen hodný, dokázal jít do opravdu závažného a nekompromisního střetu - opravdu je podle pana režiséra v hudebně zábavných pořadech lepší playback než živý zpěv?! Když jde o zásady, nelze ustupovat.
Co je dobré na srdce
Naštěstí se stále ještě, někdy dokonce v rozumných časech, najdou pořady, kvůli nimž skutečně stojí za to televizi zapnout. Úroveň víkendového programu například začasté pozdvihuje sobotní záznam divadelní inscenace na ČT2, tentokrát šlo o zábavnou a zároveň hořkou hru irské autorky Geraldiny Aronové Můj báječný rozvod s Eliškou Balzerovou v hlavní roli. Zde se mohli diváci přesvědčit, že v dnešním světě nepláčí jen muži - někdy i žena po padesátce, když nese svému fňukajícímu exmanželovi do nemocnice sekané ryby, dobré na srdce... Nenáročná, ale užitečná alternativa k romantickým komediím na Nově a na Primě!
Foto: ČT
