Národní galerie na svoji letošní velkou výstavní premiéru ještě čeká, ale to neznamená, že by se vůbec nic nedělo. Z přelomu roku má za sebou vyhlášení nového ročníku Ceny NG 333, do kterého se mohou mladí umělci přihlašovat až do třináctého září a dala o sobě vědět také reprezentativní publikací. Také ona si ve svém názvu hraje s čísly, jmenuje se - 909 Umění přelomu tisíciletí ze sbírek NG v Praze.
Do své bibliografie si ji pravděpodobně připíše Milan Knížák, který je pod ní společně s ředitelem sbírky současného umění Tomášem Vlčkem editorsky podepsán. Navíc je autorem krátkého úvodního textu, ze kterého se ale člověk nedozví prakticky nic nového. Je příliš povšechný a dosluhující ředitel v něm opakuje prakticky to, co na různých fórech řekl už x-krát. Lehce se vymezuje vůči zbytku světa, ale především se snaží shrnout svou akviziční a výstavní politiku. Jmenuje své největší úspěchy a dotýká se i celkem kritizovaných věcí, například tzv. „nejmladšího umění", tedy tendence nakupovat práce studentů, kteří představují v lepším případě příslib do budoucna než nějakou prokazatelnou hodnotu. Asi není třeba dodávat, že jakýkoli náznak sebekritiky nebo obhajoba obecně ne příliš přijímaných strategií galerie nejsou předmětem tohoto textu.
Kniha je ve všech ohledech především vizuální záležitostí, informace v ní samozřejmě obsaženy jsou, ale člověk je musí pracně hledat a třídit, takže než se probere k nějakému závěru, trochu to trvá. Týká se to už počátečních sloupců se jmény autorů akvizic, která jsou sice poskládaná podle abecedy, ale křestní jména před příjmením přece jen znesnadňují orientaci. V celé knize úplně chybějí byť jen základní informace o autorech (vyjma jejich roku narození), u těch zahraničních pak i označení jejich státní příslušnosti, způsob získání je uveden v závěrečném souhrnu, ale u reprodukcí už ho nenajdeme.
Publikace si po grafické stránce udržuje „look" současnosti, který mají na svědomí Filip Heyduk a Martin Strnad. Tři sta šedesát stran je věnováno v podstatě reprodukcím, děl vzniklým výhradně po roce 1990. Výběr je celkem přesvědčivý, takže z obrázků má člověk pocit, že v Národní galerii je v podstatě všechno, co v ní má být a pokryla domácí scénu jak se sluší a patří. To vše ovšem jen do chvíle, než se - přehlcený obrázky - začne probírat seznamem jmen.
ČTĚTE TAKÉ: Pro galerii to je nejlepší doba, chválí se Knížák
Zajímavé je už sledovat sloupce jmen, která jsou mimo „reprodukční proud", tedy trochu skryta pozornosti. Není od věci si třeba uvědomit, že se s obrázkem nedostalo třeba na Gerharda Richtera. Z českých umělců to postihlo Jána Mančušku, Jiřího Lindovského, Jana Nálevku, Michala Nesázala, Petra Pastrňáka nebo Michala Pěchoučka. Zrovna on také může posloužit ke zjištění, že údaje o akvizicích se na začátku a konci knihy rozcházejí. Pak je tu věc absencí. Od roku 1990 galerie nic nekoupila třeba od Jiřího Davida, úplně chybějí také David Černý nebo Kateřina Šedá. A nejsou samozřejmě sami.
Najít se dají i další pozoruhodné informace, třeba to, co opravdu galerie nakoupila za své a jací autoři se odhodlali k daru. Přestože publikace bezpochyby má vypovídací hodnotu, otázkou zůstává jak velkou, komu je vlastně určena a komu slouží. O tom, že je minimálně trochu marnotratná, není pochyb, stejně jako o tom, že galerie má slušné resty.
Foto: Národní galerie
