Češi očima fotografů mezi lety 1948 a 1989 působí různě, podle toho kdo, co a hlavně pro koho fotil. Není to úplně optimistické svědectví, přestože a nebo právě proto, že některé snímky povinným optimismem jen září.
Přivrácená strana každodenního života, zachycená často v podstatě bez kritického úmyslu, ovšem někdy drásá ještě daleko víc. Naštěstí je tu spousta absurdit, které se během časového odstupu vyrýsovaly víc než zřetelně, a ty člověku sem tam spolehlivě roztáhnou koutky.
Dvě hlavní kategorie, které tísnivý dojem vytvářejí, a na jejichž protikladu výstava formálně i emotivně stojí, jsou „oficiální" a „soukromé". Barvotisková agitka a neideologicky motivovaný pohled se liší do té míry, že z toho občas běhá mráz po zádech. Autoři přehlídky a doprovodné publikace - Vladimír Birgus a Tomáš Pospěch, hledali a našli přesvědčivý materiál. Na jedné straně v oficiálních agenturních fotografiích z Fotobanky České tiskové kanceláře, dobových módních a reklamních snímcích nebo dokonce v tajně pořizovaných záběrech Státní bezpečnosti; na straně druhé pak v ucelených tématických souborech prací známých, pozapomenutých i anonymních fotografů. Nicméně je možné konstatovat, že na výstavě je zastoupena téměř kompletní tehdejší špička, nechybějí například Jiří Hanke, Josef Koudelka, Dana Kyndrová nebo Jindřich Štreit.
Tematicky mezi naprosté libůstky patří Dobrodružství kozy Mindy od Milady Einhornové, které zachycuje inscenované příhody rohatého zvířete v Praze 50. let, rozjuchaný Silvestr v hotelu Jalta (1982-4) Jana Jindry nebo soubor reklamních diapozitivů z audiovizuálního pořadu pro JZD Slušovice, který má na svědomí Jan Regal. To jsou ovšem především divácky vděčné kuriozity.
Silou přirozené autenticity působí snímky vypjatých polických událostí nebo dokumentární cykly nevšední všednosti, které tvoří páteř výstavy. Pozornosti fotografů neušly absurdní papalášské polibky na ruzyňském letišti, ale ani národem hluboce pohřeb prezidenta Beneše, odstřel Stalinova pomníku, invaze spojeneckých vojsk v roce 1968, Palachův pohřeb nebo události roku 1989.
Výstava Tenkrát na východě rozhodně není objektivním odrazem reálného socialismu v Československu, je to spíš přehlídka socialismu surreálného. Výběrově poukazuje na některé aspekty tehdejšího žití a právě "výběr" z ní dělá to, čím je. Konfrontačně poskládanou koláž, se zřetelně rozdílnou optikou pohledu, která zaujatě vypovídá o tom, jak to tady tenkrát s námi vypadalo. Přirozeně, že nezahrnuje všechny aspekty doby, která nebyla jen dvoukolejná a sama o sobě je i příliš dlouhá na to, aby bylo možné ji obrazově zpracovat vyčerpávajícím způsobem. Ale to je v tomhle případě vlastně skoro i lepší.
Foto: GHMP
