Fotografka Libuše Jarcovjáková má za sebou bouřlivý život a stovky fotografií z nejrůznějších - často bizarních - prostředí. Přesto se zdá, že je jejím snímkům souzeno na docenění trpělivě čekat. Průřez jejím dílem právě vystavuje pražská Galerie 1. patro.
S výstavami dost šetříte.
Ta pauza byla nechtěná. Celkem brzy po dvou výstavách před čtyřmi lety jsem měla dlouhou depresivní epizodu, která mě na rok a půl vyřadila z provozu, skončila jsem v invalidním důchodu. Pak jsem se z toho dostala, jenomže krátce na to moje maminka dostala mozkovou mrtvici a všechno se obrátilo vzhůru nohama. Se sestrou jsme se rozhodly, že ji budeme ošetřovat doma, což znamenalo, že jsem rok a půl neměla absolutně žádný prostor sama pro sebe. Nicméně poměrně brzy jsem začala maminku pravidelně fotografovat. A rozhodla jsem se ty fotografie také vystavit.
Je to emocionálně silný cyklus, ve kterém vstupujete na velmi osobní a intimní půdu. Souhlasí s tím maminka?
Ona to velmi dobře vnímá. V podstatě to nekomentuje a nechává mě fotit, občas si z toho dělá legraci. Máma je malířka, po mrtvici se sice nezotavila, ale funguje. Mluví s obtížemi, bez pomoci se nepohybuje prakticky vůbec. Ale žije v přítomnosti a radost jí dělají maličkosti. Naučila se levou rukou malovat, soustředí se na vizuální vjemy. Je nesmírně vděčná a kooperativní, ale už to není na intelektuální rozhovor jako dřív. Na té situaci mě nejvíc zdolává rutina. Než jsem zjistila, že se dá sehnat pomoc, trvalo to strašně dlouho a stálo mě to naprostou ztrátu sil. Musím říct, že mi v těch těžkých chvílích hodně pomáhal Facebook, kde jsem zveřejňovala fotky mámy anebo mých cest tramvají Prahou - což pro mě v té době byla událost - a viděla jsem, že mají ohlas.
Byl to váš způsob autoterapie?
Určitě. Byla jsem úplně odříznutá, s nikým jsem nekomunikovala. Hodně lidí má s Facebookem problém, ale mně to v té izolaci nesmírně pomáhalo. Od loňského září, kdy jsem našla pomoc, se to radikálně zlepšilo, mohla jsem si udělat výlet mimo republiku, začala jsem chystat výstavu. Termín jsem znala dlouho dopředu, opravdu z gruntu jsem se do toho ponořila a šla jsem po svých vlastních stopách.
Výstavu jste také nazvala Anamnésis, čili rozpomínání...
Od začátku jsem měla jasno v tom, které čtyři fotky budou klíčové, to jsou ty velké, které na výstavě visí v hlavní místnosti. Nikdy nebyly publikované, ale já na ně hodně myslela. Cílem bylo dohledat další snímky, které mají stejnou atmosféru: trochu patosu, trochu absurdity, trochu surreálna, bizarnosti. Mám velkou část archivu nezpracovanou, dostala jsem se k nějakým čtyřiceti kandidátům a pak jsem to redukovala na výběr, který tam dnes je.
Jaká to byla cesta do minulosti?
Chvílemi bolestná, uvědomila jsem si, kolik lidí už odešlo a jak život běží. A zároveň jsem si říkala, jak dokáže být fotografie zázračná, jak se v krabici s negativy uchová jedinečný okamžik. Ta doba byla děsná, ale měla spoustu světlých momentů a spoustu humoru a nezatíženosti, jak lidi nebyli pod ekonomickým tlakem. Když jsem ty fotky pokládala vedle sebe, začaly žít svým životem a dávaly nový smysl. Jsem zvědavá, co tomu řeknou mladí lidé.
Přijde mi, že na těch fotografiích oproti minulým výstavám ubylo radosti.
Myslíte? Jsou to moje autentické prožitky. Mám za sebou hodně barvitej život, různorodé zkušenosti. Třeba Noční směna, to je cyklus z tiskárny, kde jsem se v devatenácti letech nechala zaměstnat, abych si vylepšila kádrový profil. To byl svět jak z Charlese Dickense. Fotila jsem lidi, kteří v tiskárně strávili celý život, anebo lidi, kteří se tam z nějakých důvodů zašili před režimem. Pro mě to byla ohromná škola, zůstala jsem tam poměrně dlouho. Nikdy bych ty fotky nemohla pořídit, kdybych se tam na těch nočních směnách taky neplahočila. V okamžiku, kdy vedení zjistilo, že tam fotím, tak jsem s tím okamžitě skoncovala.
Proč?
To nešlo, nemohla jsem zveřejnit cyklus, ve kterém jsem fotila spící dělníky u rotaček. Nebyl dehonestující, ale ukazoval reálný socialismus jinak, než si oficiální místa přála. Ta fabrika byla příšerná, jedovaté prostředí plné starých strojů. Z rotaček lítal Mladý svět, Ahoj na sobotu, Vlasta... Byl to svět sám pro sebe.
Třeba řeknete, že se mýlím, ale vaše tvorba mi připomíná Nan Goldinovou, taky fotila rozjeté večírky, přátele v různých autentických situacích... Sice na barvu a v jiných kulisách, ale momenty, které zachycovala, jsou podobné.
Víte, co je zvláštní? Že mi to poslední dobou řeklo víc lidí. Mě její tvorba dlouho míjela, byla jsem orientovaná na Roberta Franka, Diane Arbus, Williama Kleina, ale že žije ženská, která je o rok mladší a fotí stejné věci jako já, to jsem donedávna vůbec netušila. Ani tu velkou výstavu v Rudolfinu jsem neviděla. Dneska mám všechny její knihy a žasnu: byla ve stejné době v Berlíně jako já, fotila podobné náměty a pravděpodobně i styl života jsme měly stejný, ty paralely tam jsou. Fotila jsem stejně jako ona bleskem a bylo mi jedno, že porušuju tehdejší zákony dokumentární fotografie.
Formální fotografické konvence vás evidentně nesvazují, celkem odvážně teď vystavujete fotky pořízené iPhonem.
Oblíbila jsem si aplikaci Hipstamatic. Ono to má řadu praktických důvodů, například to, že můžu fotit jednou rukou. A to, když fotím maminku, potřebuju, protože jí u toho tou druhou většinou držím. A za druhé se mi to tak líbí, našla jsem si jednu aplikaci a neměním to. Před čtyřmi lety jsem podobným způsobem nafotila svůj deník Mobil Life na jeden z prvních chytrých telefonů. Ty fotky byly sice nekvalitní, ale mně to bylo jedno, staly se součástí tehdejší výstavy v Galerii 5. patro. Telefonem fotím i na cestách, jsem nenápadná, je to jednoduchý, nemusím nic tahat. Když víte, co chcete fotit, je jedno, čím to děláte. Vlastně mě ta technická stránka fotografie moc nezajímá. 
Zmíněná série s maminkou je hodně dojemná. Jak na ni lidi reagují?
Všímám si, že lidé mé generace odcházejí se slzami v očích, protože se jich to bezprostředně týká. Důležité je, že mi hodně lidí řeklo, že je to nafocené citlivě, že to maminku nedehonestuje. Je to příběh, který nemůže mít dobrý konec, přesto ho zachycuju. Z nějakého důvodu mámě osud dopřává, aby tady stále byla a prožívala svoje denní radosti.
Fotíte ji i proto, abyste si ji uchovala pro chvíle, až tady nebude?
Samozřejmě. Já si přesně pamatuju, že jsem stejnou situaci řešila s jednou mladou studentkou. Někdo blízký jí onemocněl, ta prognóza byla neúprosná. Radila jsem jí, ať fotí - i když je to těžký. Neměla na to tehdy sílu a pak mi po třech letech řekla, že ji to mrzí. Já si tu sérii napřed fotila jen sama pro sebe, ale když jsem pár snímků zveřejnila a zjistila, že reakce jsou pozitivní, rozhodla jsem se, že ji vystavím.
Ty fotografie se dotýkají témat, o kterých se dnes nemluví: stáří a konečnosti lidského života.
Nechceme o tom mluvit, protože z toho máme všichni strach. Ale jak jsem zjistila, ono to není jen smutný a tragický. Samozřejmě, jiná je péče o miminko, které roste a má před sebou celý život, tam je naděje a radost. Tady to jde obráceným směrem, ale je to vztah a součást života.
Vaše bytostná potřeba je cestování, podařilo se vám v poslední době vycestovat?
Loni jsem byla v Berlíně, chystala jsem výstavu svých berlínských fotek z 80. let, teď je na festivalu Off Station v Plzni. To bylo to úžasný, i krátká cesta pro mě hodně znamená. Na podzim se mi podařilo vyjet do Lisabonu a za pár dnů jedu na chvíli do Benátek, tvrdě si ordinuju nefotit na iPhone. Ale ony ty věci mají stejně svojí logiku a dějí se tak, jak se dít mají. 
Vy jste si na objevení musela počkat až do svých šestapadesáti...
Dlouho jsem se cítila outsiderem a to říkám bez jakýchkoli negativních pocitů. Fotka má tu výhodu, že nijak dramaticky nestárne. A já mám pocit, že si v mém případě počkaly. Tuhle výstavu považuju za určitý předěl a čištění stolu. Před pár dny mi navíc bylo šedesát, tak nějak logicky bilancuju. Teď se chci zaměřit na další práci, na několik větších cyklů.
Nepomýšlíte na monografickou knížku?
Což o to, já bych myslela, a snad jednou přijde čas. Je to otázka grantů, sponzorů, postupného zpracování materiálů, systematičtější, dlouhodobé práce. Teď o mně píše jedna moje studentka bakalářskou práci a zabývá se posledními dvaceti lety. Dokopalo mě to k tomu, abych se k těm věcem vrátila a utřídila je, sama se divím, kolik je to práce. Teď jsem konečně spustila svoje nové webovky a postupně tam přidávám fotky, hodlám to spojit s blogem, s Facebookem a s aktuálními informacemi o výstavách. Baví mě sledovat život těch fotek, když se objeví jinde než na výstavě.
Jaká je vaše základní fotografická výbava?
Empatie. Plus základní postoj v tom, že mě lidi bavěj, mám je ráda a zajímají mě jejich příběhy. Nedělá mi problém se s kýmkoli o čemkoli bavit, strašně mě baví nejrůznější podivíni. I když jsou moje fotky z různých období úplně jiné, zjišťuju, že vlastně celý život fotím stejné věci.
Před čtyřmi lety jste říkala, že váš život je série vzletů a pádů - kde se na té houpačce právě nacházíte?
Řekla bych, že jsem se po letech zbavila houpačky a že se poměrně dlouho držím středu. Asi mě hodně naučila ta situace s mámou, ta zodpovědnost je velká a člověk se přizpůsobí. Je to taky otázka letité práce sama na sobě, otázka nějakého zrání. Teď prožívám období velké výkonnosti, několik věcí se poskládalo dohromady, ale není to žádný velký vzlet, je to spíš vyrovnanost a já pevně doufám, že mi tenhle mírný pokrok v mezích zákona vydrží.
