Více než sedm desítek let po konci druhé světové války spojené s hrůzami holokaustu stále české státní sbírky vlastní tisíce uměleckých děl zabavených jeho obětem. Čas od času se podaří rodinným příslušníkům obětí holocaustu některé předměty vydat. Snahou odborníků, ale i příbuzných původních majitelů je také třeba i jen popisek u vystaveného díla se jménem původního majitele a s rokem a místem jeho smrti. Ani to ještě stále není v těchto institucích samozřejmé.
Po přijetí zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem z roku 2000 připravilo ministerstvo kultury ve spolupráci s Moravským zemským muzeem databázi Restitution Art. Do ní zasílají informace o dílech, která mohou pocházet z majetku obětí holocaustu, především příspěvkové organizace MK. K dnešku je v databázi 3458 položek. "V posledních několika letech žádná položka nepřibyla, databázi můžeme doplňovat pouze na výzvu vlastníka předmětu, tedy galerie či muzea," řekla mluvčí Moravského zemského muzea Eva Pánková.
V návaznosti na zmíněný zákon vzniklo i Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války. Dohledává někdejší zabavený majetek v českých státních institucích i v zahraničí. Vytvořilo si vlastní databázi. "Obsahuje zhruba 1500 centrem identifikovaných předmětů," řekla ředitelka centra Helena Krejčová.
Podle ní by bylo lepší, kdyby do databáze Restitution Art zasílaly informace i sbírkotvorné instituce, na které se zákon nevztahuje. "Bylo by však vhodné jejím prostřednictvím informovat také o předmětech, které byly ze sbírek vydány v restituci. Tyto údaje totiž vypovídají o postoji těchto institucí, ale i ČR, k plnění mezinárodních dohod a o přístupu k otázkám odškodnění obětí," dodala.
Sbírkotvorné instituce projevují podle ní "laxní přístup" ke zveřejňování těchto údajů. Proto centrum zpřístupňuje údaje o jím identifikovaných předmětech samo na svých webových stránkách. "V naší databázi jsou uvedeny pouze údaje o předmětech identifikovaných pracovníky centra a je v návaznosti na probíhající výzkum průběžně doplňována," řekla.
Český stát někdy i podle dalších odborníků postupuje třeba při restituování původně židovského majetku neobratně, prohlašuje například umělecká díla za památky, přestože je zřejmé, že restituent ve většině případů žije v zahraničí; kulturní památku nelze trvale ze země vyvést.
Helena Krejčová připomíná, že ne všechny instituce jsou ochotné domluvit se s pracovníky centra na výzkumu v jejich sbírkách. Z institucí, kde se výzkum uskutečnil, připomíná pražské Uměleckoprůmyslové museum (UPM). "Národní galerie vychází centru vstříc, Moravské zemské muzeum všestranně výzkum umožnilo, ale objektivní překážky (shoření přírůstkových knih na konci války, rozdělení fondů mezi muzeum a nově zřízenou galerii) neumožňují identifikaci důsledně provést," připomíná.
UPM k exponátům, které byly židovským majitelům zabaveny, tuto skutečnost doplnilo. Centrum také začalo každoročně vydávat katalog, kde jsou zveřejňovány předměty identifikované v jednotlivých lokalitách, kde probíhal či probíhá výzkum, uvedla Krejčová.
Na základě transportních čísel, která se někdy nacházejí na identifikovaném předmětu, ale častěji v dobových seznamech, se daří díky spolupráci s Památníkem Terezín pracovníkům centra identifikovat původní majitele. Před několika lety bylo z UPM i NG vydáno jedné osobě několik orientálních předmětů. Další artefakty, které původně patřily otci tohoto člověka, se centru podařilo dohledat teprve nedávno.
"Loni se restituovala sbírka stříbra, kterou centrum identifikovalo a doložilo vlastnictví původního majitele, a v restituci ji Moravská galerie vydala," říká ředitelka. Z velké části centrum identifikuje nerestituovatelné předměty, protože celá rodina původního vlastníka byla vyvražděna. O těch by pak měla muzea informovat návštěvníky zvláštními popisky.
