Pátý zápis
České a slovenské loutkářství je na seznamu UNESCO
01.12.2016 19:34
Na seznam světového nehmotného kulturního dědictví Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) bylo zapsáno české a slovenské loutkářství. Přibylo tak k tradicím a zvykům, které na seznam nově zařadil speciální výbor UNESCO při svém nynějším zasedání v Addis Abebě. Informovala o tom mluvčí českého ministerstva kultury Simona Cigánková.
Česká republika již má na seznamu slovácký verbuňk, masopustní obchůzky a masky na Hlinecku a jízdy králů na jihovýchodě České republiky; spolu s dalšími zeměmi má Česko z minulosti na seznamu zapsané také sokolnictví. Zapisují se tradice, jimž hrozí úpadek či zánik, považované za součást kulturního dědictví. Kandidující státy se musí zavázat, že je budou zhodnocovat a podporovat jejich přenášení z generace na generaci.
Výbor letos posuzoval 37 žádostí o zapsání do reprezentativního seznamu a šest na seznam nemateriálního kulturního dědictví v ohrožení. Součástí nehmotného kulturního dědictví se tento týden staly také kubánská rumba, belgické pivo, novoroční oslavy společné 12 asijským zemím, čínský kalendář slunečních období nebo novodobá tradice oslav Nového roku v Bangladéši, kterou zavedli místní studenti v roce 1989.
"Oceňuji úsilí českých a slovenských kolegů, jejich nesmírně kvalitní práci na společné nominaci fenoménu loutkářství, který naštěstí nikdy nezestárne, neboť přináší radost dětem i dospělým a provází nás životy od dětství do seniorského věku," citovala Cigánsková ministra kultury Daniela Hermana.
České loutkářství má letitou tradici. Podle Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu v současné době v ČR působí devět profesionálních loutkových divadel, stovka nezávislých skupin a dalších 300 amatérských. Ještě v polovině minulého století existovalo kolem 3000 souborů. Loutkářskou tradici v tuzemsku rozvíjí řada festivalů. Loutkářská Chrudim existuje od roku 1951 a je nejstarší svého druhu v Evropě.
Mezi nejvýznamnější současné nezávislé loutkářské skupiny patří Buchty a loutky, Divadlo bratří Formanů či Divadlo Continuo. Sto let už mezi amatéry existuje pražská Jiskra a zanedlouho sté výročí oslaví Říše loutek.
Loutkářství (na seznamu od roku 2016; společně se Slovenskem) - loutkové divadlo je fenomén, jehož tradice sahá až do druhé poloviny 18. století, loutkářství se výrazně rozšířilo během národního obrození. Kočovní loutkáři v té době často znamenali první kontakt lidových vrstev s divadelní kulturou, loutky byly rozšířeny v řadě rodin. Popularitu si loutkové divadlo zachovalo i později, například v Praze byla už v roce 1929 založena první profesní loutkářská organizace na světě UNIMA. ČR má i nejstarší loutkářskou katedru na vysoké škole založenou v roce 1952. V současné době působí v České republice devět profesionálních loutkových divadel, stovka nezávislých skupin a dalších asi 300 amatérských kolektivů. Loutkové divadlo tak není jen historickou kapitolou, ale živým uměním, neustále se rozvíjejícím, ať už na profesionální, či amatérské bázi. Loutkářskou tradici pomáhá udržet také řada festivalů (například Loutkářská Chrudim od roku 1951, bienále Skupova Plzeň od roku 1967 nebo Přelet nad loutkářským hnízdem v Praze od roku 1991). Podobně výrazné postavení má loutkářství také na Slovensku. Jízda králů (od roku 2011) - patří k nejznámějším folklorním zvykům v ČR, její tradici v současnosti udržují v pěti obcích či městech na Uherskohradišťsku a Hodonínsku; každoročně se koná pouze ve Vlčnově. Psané záznamy se datují až do roku 1808, obyčej je ale podle všeho ještě starší. Původ Jízdy králů je nejasný, podle etnografů pravděpodobně navazuje na pohanské iniciační rituály pro dospívající chlapce. Aktéři jízdy, král s doprovodem oblečeni do ženských krojů, podle nejznámější verze připomínají uherského krále Matyáše Korvína, který po porážce od vojsk Jiřího z Poděbrad v roce 1469 prchal z bojiště v přestrojení za ženu. Hlavní postavou jízdy je král, kterým bývá chlapec ve věku deseti až 12 let. Kromě ženského oděvu je pro něj typická růže v ústech (aby nemohl mluvit) a pentle, které zakrývají jeho obličej. Doprovází jej družina mladíků zvaných "legrůti", kteří krále ochraňují a také vybírají výslužku. Jak už označení příslušníků královy družiny napovídá, byli dříve členy doprovodu chlapci, odvedení v daném roce na vojnu. Nyní obvykle na koních jezdí ti, kdo v daném roce dovrší osmnácté narozeniny. Masopustní průvody s maskami na Hlinecku (od roku 2010) - Spolehlivé doklady o podobě zvyku na Hlinecku pocházejí z první poloviny 19. století, podoba masek předávaných z otce na syna je ale podle etnografů nejspíše starší. Kořeny slavností, které měly zajistit dobrou úrodu, plodnost a také vítaly blížící se jaro, pak sahají ještě do předkřesťanských dob. Tradice je dodnes živá zejména v několika obcích mikroregionu Hlinecko (Studnice, Vortová, Hamry a místní část Hlinska Blatno), na jejím zachování má zásluhu i skanzen na Veselém Kopci. Každá z masek v průvodu má svou roli a také místo, jako první jde kobyla a naopak poslední ras. Mezi nimi procházejí nejprve takzvané červené maškary - strakatý se ženou (i ji jako tradičně všechny masky představuje muž) a turci - a ke konci průvodu jdou maškary černé, tedy kominíci, slamění a židé. Právě ti mají za úkol pomazat obličeje přihlížejících (dříve obyvatel vsi, kterou průvod dům od domu procházel) zvláštním mazadlem. Na konci slavnosti, při které nechybí řízná hudba ani pálenka, je pak poražena a opět oživena kobyla. Sokolnictví (od roku 2010; společně s deseti dalšími zeměmi z Evropy, Asie a Afriky) - Tradiční způsob lovu za pomoci dravých ptáků, který se podařilo v posledním půlstoletí opět vzkřísit k životu. Sokolnictví se zrodilo ve druhém tisíciletí před naším letopočtem na Blízkém východě, odkud se rozšířilo na východ i západ. Na území dnešní ČR jej přinesli v první polovině pátého století Hunové, lov pomocí ptáků pak zažíval rozmach zejména od 14. do 16. století. Už ve 13. století pak vznikla sokolnická výstroj, která se v prakticky nezměněné podobě používá dodnes. Soumrak sokolnictví přišel s vynálezem střelných zbraní a hlavně rozšířením jejich loveckých verzí. Od 19. století se dříve slavný způsob lovu ocital na okraji zapomnění nejen v Česku, ale prakticky v celé Evropě s výjimkou Británie. Tradice ale zůstala zachována v Asii. Pokusy o obnovení českého sokolnictví se datují do meziválečného období a jsou spojeny se jménem Bedřicha Mensdorffa-Pouillyho. Podařilo se to ale až ve druhé polovině 60. let, když v roce 1967 v Opočně vznikl Klub sokolníků. Verbuňk (od roku 2005) - Tradiční slovácký tanec, jehož počátky spadají do 18. století a jsou spojeny s odvodem branců do armády (odtud název). Během let se ale využití verbuňku rozšiřovalo a začal se tančit i při dalších příležitostech. Dnes je k vidění například na hodech, tanečních zábavách či svatbách. Verbuňk je specifický tím, že ačkoli jej muži většinou tančí společně, vystupuje každý sám za sebe a improvizacemi, použitými figurami nebo držením těla navíc dává najevo svou příslušnost k některé ze zhruba 140 obcí regionu. Odborníci dnes rozeznávají šest typů verbuňku, ti nejlepší tanečníci spolu každoročně soutěží třeba na folklorním festivalu ve Strážnici. |
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.