Pražský Mánes hostí výstavu československého socialistického realismu. Pikantní je, že veškerá vystavená díla, kterých je sto dvacet, jsou ze soukromé sbírky italského sběratele.
Československý socialistický realismus v posocialistických časech zatím příliš prostoru nedostal. Nepočítaje různé drobné obskurní podniky zaměřené především na turisty, tu byl v podstatě jen jediný velký projekt, který na přelomu let 2002 - 2003 připravila kurátorka Tereza Petišková. Věnovala se v něm prvnímu „nadšeneckému" období, které vymezila desetiletím 1948 - 1958. V Rudolfinu se československý příspěvek k dějinám komunistického umění objevil osm let po tom, co táž galerie uvedla výstavu Agitace ke štěstí, která se věnovala stalinskému umění Sovětského svazu. Vernisáž tehdy proběhla symbolicky v den výročí Velké říjnové socialistické revoluce.
Teď se tedy socialistický realismus do galerie vrátil, na své půdě ho tentokrát prezentuje pražský Mánes. Jde o přehlídku sto dvaceti z celkem šesti set artefaktů nadace Eleutheria, které shromáždil její zakladatel a prezident Francesco Augusto Razetto. Kurátorsky se na výstavě, vymezené tentokrát do maximální možné míry lety 1948 - 1989, opět podílela Tereza Petišková a za italskou stranu Genny Di Bert. Výstava, která je prvním podnikem nadace, pokračuje reprízami v Itálii a Spojených státech a provází ji výpravná publikace.
Razettovu vášeň pro československé ideologické umění nevyvolal jeho „kvalitativní" nadstandard, ale prozaicky dlouhodobý pobyt v České republice. Obrazy a plastiky začal kupovat spontánně po bazarech a antikvariátech, protože se mu - podle jeho slov - líbily. Což je pohnutka, ze které i dnes mrazí v zádech.
Výstava je koncipována do pěti základních okruhů - jednotlivé sekce jsou věnované dělnické třídě, továrnímu prostředí, propagandě, vojenskému prostředí, grafice a fotografii. Už z tohoto výčtu je jasné, že tu něco nesedí. První dvě sekce se dublují, propagandistický charakter mají všechny, grafika a fotografie, které jsou navíc zastoupeny marginálně, nepředstavují téma, ale médium. A tak by se dalo pokračovat. Na výstavě sice lze například najít některé dobové prototypy nového hrdiny - ať už je to huťař nebo partyzán, mnohá „zásadní" témata ale chybějí.
Zarážející je třeba téměř absolutní absence samotné politické sféry, v expozici chybějí portréty ideologů a komunistických státníků i zobrazení tzv. „politické práce" vůbec. Přitom tato tématika byla pro dané období dlouhodobě typická a představovala doslova ikonický základ tehdejšího zobrazování. Podobné je to s další „klíčovou" oblastí, kterou představoval rolnický venkov a kolektivizace.
Problematická je i velmi kolísavá „kvalita" vystavených prací, bráno samozřejmě poměřováním v rámci jejich svérázu. Jestliže v jiných případech může být za bonus pokládáno zpřístupňování neznámých děl, tady je velmi problematické a za jednoznačný přínos by se dalo naopak pokládat to, že byla zapomenuta. Výstava vyznívá jako ne zcela kompaktní panoptikum, které není schopno přesvědčivě ilustrovat dobu, natož její nuance a nemá příliš přesvědčivý vypovídací potenciál. Snad kromě jediné věci.
Je celkem dobrým odrazem toho, jak průměrná, prvoplánová a prázdná byla oficiální tvář této éry. Ve všem, umění nevyjímaje. V naprosté většině případů totiž nešlo o svobodné a zapálené vyjadřování názorů, ale o krotké, sériové vyráběné zakázkové malování a sochání pod dohledem státu, které bylo zřetelně limitované jak tématicky, tak výrazově. A v takové produkci se prostě těžko hledá něco navíc.
Foto: Nadace Eleutheria