Československý socialistický realismus po italsku

Pražský Mánes hostí výstavu československého socialistického realismu. Pikantní je, že veškerá vystavená díla, kterých je sto dvacet, jsou ze soukromé sbírky italského sběratele.

Československý socialistický realismus v posocialistických časech zatím příliš prostoru nedostal. Nepočítaje různé drobné obskurní podniky zaměřené především na turisty, tu byl v podstatě jen jediný velký projekt, který na přelomu let 2002 - 2003 připravila kurátorka Tereza Petišková. Věnovala se v něm prvnímu „nadšeneckému" období, které vymezila desetiletím 1948 - 1958. V  Rudolfinu se československý příspěvek k dějinám komunistického umění objevil osm let po tom, co táž galerie uvedla výstavu Agitace ke štěstí, která se věnovala stalinskému umění Sovětského svazu. Vernisáž tehdy proběhla symbolicky v den výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Teď se tedy socialistický realismus do galerie vrátil, na své půdě ho tentokrát prezentuje pražský Mánes. Jde o přehlídku sto dvaceti z celkem šesti set artefaktů nadace Eleutheria, které shromáždil její zakladatel a prezident Francesco Augusto Razetto. Kurátorsky se na výstavě, vymezené tentokrát do maximální možné míry lety 1948 - 1989, opět podílela Tereza Petišková a za italskou stranu Genny Di Bert. Výstava, která je prvním podnikem nadace, pokračuje reprízami v Itálii a Spojených státech a provází ji výpravná publikace.

Razettovu vášeň pro československé ideologické umění nevyvolal jeho „kvalitativní" nadstandard, ale prozaicky dlouhodobý pobyt v České republice. Obrazy a plastiky začal kupovat spontánně po bazarech a antikvariátech, protože se mu - podle jeho slov - líbily. Což je pohnutka, ze které i dnes mrazí v zádech.

Výstava je koncipována do pěti základních okruhů - jednotlivé sekce jsou věnované dělnické třídě, továrnímu prostředí, propagandě, vojenskému prostředí, grafice a fotografii. Už z tohoto výčtu je jasné, že tu něco nesedí. První dvě sekce se dublují, propagandistický charakter mají všechny, grafika a fotografie, které jsou navíc zastoupeny marginálně, nepředstavují téma, ale médium. A tak by se dalo pokračovat. Na výstavě sice lze například najít některé dobové prototypy nového hrdiny - ať už je to huťař nebo partyzán, mnohá „zásadní" témata ale chybějí.

Zarážející je třeba téměř absolutní absence samotné politické sféry, v expozici chybějí portréty ideologů a komunistických státníků i zobrazení tzv. „politické práce" vůbec. Přitom tato tématika byla pro dané období dlouhodobě typická a představovala doslova ikonický základ tehdejšího zobrazování. Podobné je to s další „klíčovou" oblastí, kterou představoval rolnický venkov a kolektivizace.

Problematická je i velmi kolísavá „kvalita" vystavených prací, bráno samozřejmě poměřováním v rámci jejich svérázu. Jestliže v jiných případech může být za bonus pokládáno zpřístupňování neznámých děl, tady je velmi problematické a za jednoznačný přínos by se dalo naopak pokládat to, že byla zapomenuta. Výstava vyznívá jako ne zcela kompaktní panoptikum, které není schopno přesvědčivě ilustrovat dobu, natož její nuance a nemá příliš přesvědčivý vypovídací potenciál. Snad kromě jediné věci.

Je celkem dobrým odrazem toho, jak průměrná, prvoplánová a prázdná byla oficiální tvář této éry. Ve všem, umění nevyjímaje. V naprosté většině případů totiž nešlo o svobodné a zapálené vyjadřování názorů, ale o krotké, sériové vyráběné zakázkové malování a sochání pod dohledem státu, které bylo zřetelně limitované jak tématicky, tak výrazově. A v takové produkci se prostě těžko hledá něco navíc.

Foto: Nadace Eleutheria