Vzlety a pády válců, koulí či kvádrů s oblibou zaznamenává jeden z nejoriginálnějších českých umělců 20. století Hugo Demartini, jehož výstava právě začala v nedávno obnoveném Topičově salonu. Instalaci, představující méně známé práce z let 1968-1976, s názvem Akce a proměna geometrické skladby koncipoval sám autor.
Hugo Demartini, který vystudoval na Akademii v ateliéru sochaře Jana Laudy, je jedním z mála tvůrců, kteří se u nás již koncem 50. let věnovali čisté geometrické abstrakci, stranou hlavního proudu expresivního informelu. Tyto "nové tendence" (tendence nouvelle) se tehdy v umělecké tvorbě zemí na západ od nás uplatňovaly stále silněji. V 60. letech působila na mezinárodním poli německá skupina Zero (proklamující návrat k bodu nula, nemateriálnost, prostou existenci bez komentářů) či francouzské uskupení Noví realisté. V obou hnutích se angažoval dnes světoznámý Yves Klein, proslulý performer a autor charakteristických temně modrých soch-objektů.
Obzvlášť nepřátelská díla
Také Demartinimu byla vždy blízká práce s elementárními tvary, jejichž oproštěnost podtrhoval monochromní barevností. Mezi jeho nejznámější díla patří efektní geometrické pochromované objekty ze 60. let, sestavené nejčastěji z různých variací koulí, polokoulí a jejich segmentů. Podobná abstraktní díla byla v tehdejší škále uměleckých forem považována za obzvlášť nepřátelská. Velký význam proto měla dnes už legendární výstava Nová citlivost, kterou v Mánesu zastihla sovětská okupační vojska. Byla to na delší dobu první a poslední rozsáhlejší přehlídka podobně smýšlejících autorů, zajímajících se o minimalizaci výtvarných prostředků, mezi které patřili Stanislav Kolíbal, Václav Boštík, Milan Grygar, Zorka Ságlová, Běla Kolářová a další.
Náhoda jako varianta řádu
Aktuální Demartiniho výstava neukazuje jeho nejznámější díla, ale prostřednictvím dvou příbuzných cyklů seznamuje diváky s autorovou fascinací 
prostorem. V letech 1968 a 1969 začal autor zkoumat vzájemný vztah člověka, přírody a artefaktu - do vzduchu při těchto akcích nazvaných Demonstrace prostoru vyhazoval různé dřevěné geometrické předměty, jejichž proměnu během letu i pádu zachytil na fotografiích.
Podobným způsobem vznikly i Demartiniho reliéfy z cyklu Mimo vymezené místo - na předem vymezenou plochu nechal umělec dopadat elementární geometrické tvary. Demartini tu záměrně zapojuje náhodu, která dle spoluautora výstavy Jiřího Valocha "nestojí mimo řád, ale je jen jednou z jeho variant".
Demartiniho geometrické artefakty jsou prosté a díky potlačené barevnosti téměř nehmotné, přesto nebo právě proto však nepostrádají napětí a spirituální dimenzi.
Foto: Jaroslav Franta, Hana Hamplová
