Poblíž designového hotelu Josef se pohled pražského chodce zadrhne na řadě zaparkovaných vozů. Ta modrá honda je přece jen zvláštní... Auto vyvedené v přesném měřítku, ovšem zjednodušené na symbolický, základní tvar dětské hračky, je dílem britského umělce Juliana Opie. Socha je součástí letního festivalu Sculpture Grande, který v pražském historickém centru popáté pořádá Gallery Art Factory. S cílem vynést umění z galerií do veřejného prostoru a přitáhnout k němu i člověka, který by do výstavní síně nezašel.
Pod vlajkou této bohulibé myšlenky pořadatelé rádi šermují velkými slovy. Přestože Sculpture Grande není ani nejprestižnější, ani největší akcí svého druhu v Evropě, jak při vernisáži suverénně prohlašoval primátor Pavel Bém, nelze upřít, že po čtyřech ročnících vykročila pořádající Gallery Art Factory výrazně vpřed.
Festival opustil vizuálně přesycené prostředí Václavského náměstí, kde umění soutěžilo o pozornost kolemjdoucích s výprodejovými akcemi, buřtstánky, taxikáři, a dealery, a posunul se do klidnějších uliček Starého Města. Kurátorky Olga Dvořáková a Gisela Winkelhofer ubraly na množství i monumentalitě soch a více přemýšlely nad vztahem objektů k okolnímu prostředí. Tak, jak to bývá u podobných podniků v cizině běžné. Výsledek nepůsobí tak nabubřele efektně, o monumenty už nezakopáváte na nejrušnějších městských tepnách na každém kroku, ale musíte si je objevit. O to zábavnější ovšem taková hra je.
Kurátorky vsadily na mezinárodně prestižní kolekci „trendy“ jmen zaštítěných přízní prestižních galerií i tučnými cenami na mezinárodním trhu. Vesměs přitom jde o tvůrce dostatečně srozumitelné a atraktivní, kteří efektně pracují s tématem kýče, konzumu či popkulturními odkazy.
Půvabná svou nevtíravostí je instalace zmíněného Juliana Opie, který toto léto v Praze představuje i známější polohu své tvorby: v Muzeu Kampa vystavuje digitální obrazy, v nichž využívá nejnovější technické postupy. Vytváří lehce erotizující díla, naznačené ženy, které jako by ani neměly tváře a nepřetržitě se v časové smyčce vysvlékají. Na vltavském jezu u muzea před časem instaloval svítící figury kráčející po hladině.
Líbivé a zdánlivé jednoduché jsou i sochy Stephana Balkenhola. Nahrubo tesané kolorované figury balancují na hranici kýče. Současně jsou jakýmisi univerzálními lidskými typy a přes svou neohrabanost a strnulost ve výrazu a gestech působí vznešeně a živě. Oslavou všednosti je i jejich obvyklé umístění v plenéru. Chybí jim totiž monumentalita tradičních pomníků, figury jsou vždycky menší než lidská postava. Balkenhol je nestaví ani na vysoký sokl, ani je neumisťuje na frekventovaných místech. Jak ve veřejném prostoru, tak na výstavách typu kasselské Dokumenty je záměrně musíte hledat. Takto komorní forma prezentace byla pro Gallery Art Factory zřejmě neúnosným extrémem, a tak v Praze levituje Balkenholova Tanečnice na čtyřmetrovém sloupu uprostřed náměstí.
Opodál ztratil střevíc francouzský architekt Jean-Jacques Ory. Bota s motivem Botticeliho Venuše se díky svému umístění u nákupního bulváru posetého značkovými butiky stává vtipnou parodií elitářského snobismu.
Svůj typický smysl pro černý humor uplatnil v Praze Erwin Wurm. Původně chtěla galeristka Olga Dvořáková na Sculpture Grande přivést jeho červené silně obézní porsche. Čtyři multiply jsou však rezervovány na léta dopředu, a tak Wurm poblíž seriózního bankovního domu Na Příkopech instaloval fetišistickou fontánku. Má tvar uříznuté nohy, z palce jí teče voda a lidi z ní mohou pít. Nápor vandalů ovšem dílo neustálo ani jediný den a hned po vernisáži museli pořadatelé nehunkční "pahýl" přesunout na zahradu hotelu Josef.
Světová jména doplnil Čech Jiří David, který jako jediný vstoupil do prostoru Václavského náměstí. Na bývalém Koňském trhu, kterým procházely dějiny, umístil předimenzovanou slepeckou hůl coby symbol všech slabin i silných stránek českého národa. Ve výšce asi čtyř metrů je umístěn vzkaz „lidu“ v Brailově písmu, který navždy zůstane šifrou, protože pro nevidomé je nedostupný a vidoucí ho zase nedokážou dekódovat.
Osvědčená jména doplnili pořadatelé Sculpture Grande o sestavu mladých středoevropských sochařů kolem třicítky. Prvoplánově nejefektnější je prasátko Jana Kadlece, balancující na hraně skokanského můstku vysoko nad dlažbou Náměstí Republiky. Rakušanka Ulla Rauter tu zbudovala akustický památník obětem komunismu, její krajan Gerald Schicker sochu s elektronického odpadu...
Škoda, že díla shromážděná na tak kompaktní ploše spolu více nekomunikují, nepojí je společná myšlenka. Navíc bezprostřední sousedství rušného staveniště vznikajícího nákupního centra sochám nesvědčí, byť v tomto případě jde o spojení účelové a programové. Komplex Palladium podpořil cenu Prag.art award dotovanou pěti tisíci eur, kterou si odnese jeden z vystavujících zástupců nastupující generace.
Foto: Petra Mášová a archiv
