Není malba jako malba. Důkazů pro tohle tvrzení je nespočet, ale tím nejnovějším je výstava Evžena Šimery v pražské Galerii kritiků, která se jmenuje Důležitá náhoda. Už důvod uspořádání této výstavy není úplně obvyklý.
Je jím vítězství ve 2. ročníku Ceny kritiky, která měla téma malba a její přesahy. Možná to byla náhoda, ale ve stejném období se tento autor dostal i do finále Ceny Chalupeckého. Šimera, si ve své době obé beze sporu zasloužil. Dva roky po absolutoriu na pražské AVU potvrdil, že je výrazným umělcem. Je především bytostným malířem, a to přesto, že, s nadsázkou řečeno, na štětec ani nesáhne.
Evžen Šimera si vytvořil vlastní specifickou techniku, kterou - jak už její název naznačuje, volně navazuje na americké akční malířství - action painting. Jestli Američané v čele s Polockem malování pojímali jako svého druhu „extatický tanec", při němž bez systému náhodnými pohyby stříkali řídkou barvu na plátno položené na zemi, takže faktická podoba obrazu má nezáměrný a čistě náhodný charakter, Šimera jejich systém jakoby otočil naruby.
V obou případech hraje zásadní roli kapka (drip), ale Šimerův New Dripping je téměř kontemplativního rázu. Své kapky, pouští kapátkem z horní hrany rámu a nechává je kontrolovaně stékat přes plátno, takže jejich stopy vytvářejí pravidelné geometrizující struktury a rastry na pomezí op-artu. De facto za něj maluje gravitace. A nutno říct, že pozoruhodně. Na první pohled dokonale „narýsovaná" kompozice, ale samozřejmě obsahuje stejný prvek náhody v podobě malých nečistot, bublin nebo drobného „chvění" linií, které autor neretušuje. Vzhledem k vizuálnímu kontextu mají, ač subtilní, podobně intenzivní účinek, jako druhdy divoké exprese.
Také jeho další cyklus je v podstatě založen na podobném principu. Jsou to tzv. stékané krajiny, také u nich hrají hlavní roli linearita a fyzikální zákony a zde důsledná černo-bílá (ne)barevnost. Navrch má ovšem tentokrát realita.
Šimera si však nepohrává jen s technikou, na hlavu staví i podložku pro své malby, když tradiční prostor obrazu nechává prázdný. Malba se odehrává sice na našepsovaném plátně, ale to těsně přiléhá k širokým bočnicím dřevěného rámu. Svérázně pojatý obraz tak má zároveň podobu reálného objektu. Také poslední představenou sérii, jejíž vznik dokresluje video, lze vztáhnout k akční malbě, která má tentokrát i klasický expresivní charakter. Nebyl by to ovšem Šimera, aby ji nevytvářel po svém - tedy ve stavu beztíže.
Asi se nabízí otázka, jak dlouho s přístupem založeným na „technickém" fíglu Šimera vystačí. Jenže Šimera není jen autor jednoho nápadu, na kterém staví, je to především autor s konceptuálním uvažováním, které ho, doufám, nezradí ani do budoucna. A navíc, jeho obrazy jsou dobré. To je důležité a není to náhoda.
Foto: Galerie kritiků
