Svou tvář důsledně ukrývá pod černou kuklou. Nechce, aby ji někdo poznal. Zatímco ve dne bývá "za hodnou", v noci bere tašku se spreji a chodí malovat graffiti. Třeba na vagony metra. Třicetiletá pražská writerka Sany navíc o svém světě natočila film. První celovečerní dokument mapující fenomén ženského graffiti Girl Power právě míří do kin.
Jak vás napadlo natočit film o ženách v graffiti komunitě?
Když jsem se rozhodla filmovat, byla jsem jedinou holkou, která se tehdy v Praze aktivně věnovala graffiti. Maluju už patnáct let. Když jsem začínala, kluci proškrtávali mé tagy s odkazem "Vrať se do kuchyně!" nebo říkali, že graffiti není pro holky. Nevzdala jsem se, a když jsem byla starší, přestaly mě jejich narážky trápit. Začala jsem cestovat po světě a hledat holky, které dělají to, co já. Bylo to na přelomu let 2006 a 2007. Tehdy ještě nebyl rozšířený Instagram ani Facebook, neexistovaly weby, které je teď možné vytvořit za pět minut, YouTube začínalo. Ty holky nebyly vidět. Chtěla jsem je podpořit a dát jim možnost vyjádřit se. Byla to hrozně těžká práce, pořád se něco měnilo. Navíc jsme měli problémy s natáčením.
Jaké problémy?
Film je o ilegální činnosti, o graffiti, které většina lidí nenávidí, nebylo snadné sehnat na něj peníze. Pořád jsme bojovali s obtížemi - někdo nás chtěl udat nebo nám ukradli techniku za statisíce. Jenže jsme nemohli jít na policii ani do pojišťovny, protože v době krádeže jsme malovali metro, tedy páchali trestný čin. Mnoho lidí očekává odpovědi na otázky typu: Proč ničíš cizí majetek? Ale z filmu se je nikdy nedozvědí, protože každý má hranice - co se ještě smí a co už ne - jinde. A stejně, tohle obhájit nejde. Ani sám writer mnohdy neví, proč graffi ti dělá. V tvorbě nachází vnitřní uspokojení, stejně jako člověk, který hraje na hudební nástroj nebo sportuje. Za sedm let natáčení jsme získali sto deset hodin filmového materiálu a tuto pestrou koláž jsme sestříhali do devadesátiminutového snímku.
Říkala jste, že malujete už patnáct let, máte výtvarné vzdělání?
Navštěvovala jsem střední výtvarnou školu, kde jsem právě kvůli graffi ti měla problémy. Doporučili mi odejít, a tak jsem dostudovala na obchodní akademii. Umění však máme v rodině.
Co malujete? Mají vaše graffiti konkrétní poselství? Třeba americký umělec a společenský aktivista Keith Haring tvorbou upozorňoval na aktuální sociální problémy.
Lidi často označují za graffiti i to, co graffi ti vlastně není. Graffi ti vzniklo na konci šedesátých let, kdy byla Amerika na pokraji bankrotu. Děti z chudinských čtvrtí chtěly být blíže lidem z Manhattanu, a proto na sebe začaly upozorňovat tím, že psaly svá jména a vzkazy na vlaky a vagony metra, které Manhattanem projížděly. Náplní graffiti bylo vždy psaní jména, důležitý byl tvar písma a styl. V osmdesátých letech se právě vlivem Keitha Haringa začal šířit streetart.
Jaký je rozdíl mezi graffiti a streetartem?
Mám dva kamarády - jeden na zeď namaloval tag a druhý kočičku. Chytili je. Toho, který namaloval kočku, policajti pustili, protože jim obrázek připadal roztomilý. Druhého, jenž tagoval, zavřeli. Přitom oba udělali stejný přečin. Streetart klade důraz na obrázky a publikum. Jeho tvůrci jsou většinou umělci s ambicí zaujmout širokou veřejnou, vystavovat a třeba i prodávat. Graffiti funguje jako subkultura a ve své podstatě je ilegální. Existuje spousta druhů writerů a každý se snaží mít vlastní styl. Já se v této "hře" podepisuji jako SANY. Když mám víc času, udělám větší koncept a ke jménu například dopíšu, jak se cítím. Mám-li volno, jdu na legální zeď, kde není stres a mám čas udělat propracovanější obrázek.
Jak dlouho vám trvá, než svůj podpis namalujete?
Když maluji metro, jsem limitovaná třeba deseti minutami. Ale každý dělá něco jiného a maluje jinak rychle. Graffiti, kterému se věnuji, dělám ilegálně. Beru ho jako sport. Snažím se, abych ho udělala co nejlepší, největší, podle své představy. A pochopitelně tak, aby mě nechytili.
Co se stane, když vás chytnou?
Beru to tak, že jsem prohrála.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
