Jak hluboko lze klesnout? Odpoví výstava v Rudolfinu

Výstava s názvem Spodní proud propojuje tvorbu čtyř umělců narozených okolo roku 1970, kteří mají společný smysl pro ironii a nadsázku a nebojí se práce se staletým uměleckým dědictvím, ale ani se současnou pokleslou estetikou.

Němečtí výtvarníci Martin Eder a Jonathan Meese a Češi Jiří Straka a Josef Bolf  jsou autory děl na výstavě, kterou její kurátor, ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma, nazval Spodní proud. "Jde o spodní proud, který lze v tvorbě všech čtyř umělců najít," vysvětlil Nedoma. Pod provokativním a ironickým povrchem děl prosvítá hlubší a temnější sdělení, které v nich může vnímavý divák najít.

U autora parodií na "dekorativní" obrazy prodávané v německých obchodních domech Martina Edera je například podle Nedomy signálem hlubšího sdělení vlastní autoportrét vkomponovaný do jednoho z obrazů nazvaného Schůzka ozvěn.

Martin Eder zpracovává kýčovité náměty konvenující masovému vkusu technikou, která evokuje "vysoký" akademický styl a šerosvitnou malbu starých mistrů. "Masově produkovaná pornografie je tu převedena do podoby, která jistě každého nadchne," dodává kurátor.

Temné proudy vzpomínek a děsů zjevně prostupují sérií důmyslně propracovaných obrazů Josefa Bolfa, který svou kolekci vytvořil speciálně pro tuto výstavu. Do kulis zcela konkrétní sídlištní školy, kterou sám navštěvoval, umístil nedořečený příběh hrůzyplné události.

Hororové výjevy se zmrzačnými krvácejícími dětmi vybízejí k otázkám po tom, k jaké katastrofě zde asi došlo a co bude následovat. Upomínají na množící se školní masakry, především ale velmi intenzivně vyzařují pocit dítěte, pro něž je rádoby humánně koncipovaná školní budova zdrojem krajní úzkosti. Průvodcem po dějišti masakru je chlapec s oslovskýma ušima a typické "umění", které dodnes zkrášluje stěny mnoha školních budov, se mění v kouř stoupající z hořícího těla.

Obskurně, výsměšně či děsivě působí expozice groteskních soch Jonathana Meeseho, který je jinak známý především svými provokativními performancemi. "Jonathan Meese sám sebe patrně nejlépe zahrál v dnes již téměř legendární performanci v Tate Modern v únoru 2006, kdy v pádu na zem uprostřed boxerského ringu v absurdním chaosu věcí,nekorigovaného proudu řeči, uměleckých děl a banálních krámů vyhodil do vzduchu hrst svých kreseb, které se pomalu a zcela náhodně usazovaly na jeho zpoceném pyknickém těle," připomíná katalog výstavy.

"Meese brilantně rozehrává bohatý rejstřík skulptivní hry s odkazy na evropské sochařství napříč stoletími," uvádí kurátor Petr Nedoma.

Unikátní je tvorba Jiřího Straky. Absolvent sinologie na pražské filozofické fakultě vystudoval v Pekingu klasickou tušovou malbu. Tuto techniku nyní používá v nezvykle velkých formátech a propojuje ji s typicky evropskými náměty. Podle Petra Nedomy je u něj evidentní spojitost například s holandskou malbou 16. a 17. století, zejména s tehdejší zálibou v zátiších upomínajících na smrt, zánik a marnost světa.

Výstava Spodní proud bude v Galerii Rudolfinum otevřena do 16. srpna.

Foto: Galerie Rudolfinum