Ján Mančuška, jeden z našich nejprogresivnějších současných konceptuální umělců, vystavuje v pražské galerii tranzitdisplay. Samostatně se tak v Čechách představuje po dlouhých šesti letech.
Ján Mančuška se narodil v Bratislavě, od dětství však žije v Čechách, v roce 1998 absolvoval pražskou Akademii. Jeho jméno je mezi českými umělci synonymem úspěchu. I přes uzavřenost domácí umělecké scény se mu totiž podařilo prosadit se ve světě. Zlomový byl rok 2004, kdy se Mančuška stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého a navíc během studijního pobytu v New Yorku dostal nabídku, jak sám říká, „jako z říše snů": uspořádat samostatnou výstavu v prestižní newyorské Andrew Kreps Gallery, která jej dnes zastupuje.
Od té doby má za sebou množství samostatných i skupinových výstav v malých prestižních galeriích i velkých institucích po celém světě, jeho instalace jsou úspěšné i komerčně. V roce 2005 vytvořil spolu se Stanem Filkem, Markem Pokorným a Borisem Ondreičkou expozici Československého pavilonu na Bienále v Benátkách, vystavoval na berlínském bienále a letos na jaře mu rozsáhlou výstavu uspořádala i známá Kunsthalle v Basileji.
Jak moc je ten příběh skutečný?
Mančuška patří mezi generaci umělců nastupujících v druhé půlce devadesátých let. Už během studia na Akademii založil se spolužáky Josefem Bolfem, Tomášem Vaňkem a Janem Šerých volné sdružení Bezhlavý jezdec (od roku 2002 pod skupinovým názvem už nevystupují). Od té doby se od malovaní i prvních instalací výrazně posunul k čisté konceptuální tvorbě. Výtvarné prostředky značně zminimalizoval, jeho díla sestávají mnohdy jen z textů, které autor fyzicky zpřítomňuje umístěním do prostoru.
V instalaci s názvem True story (2004), vytvořené pro domovskou newyorskou galerii, vypráví Mančuška krátký příběh ve třech verzích. Věty složené ze slov vyřezaných do hliníkových pásů navlékl na dráty a natáhl prostorem galerie v úrovni očí tak, aby probíhaly paralelně a protínaly se jen v určených místech, stejně jako se kříží jednotlivá vyprávění.
Mančuška zaznamenanou realitu zkoumá z různých stran a často separuje na jednotlivé entity, samostatně pracuje se zvukem, obrazem, odděluje prostor i čas. Tento princip použil u videa Akt sestupující ze schodů (reminiscence na známý Duchampův obraz) otevírající přehlídku v galerii tranzitdisplay. Mančuška nasnímal ženský akt scházející ze schodů, poté všechna filmová políčka rozstříhal, náhodně promíchal a opět slepil. Výsledný rozfázovaný pohyb, připomínající Duchampovu kubistickou malbu, doprovází stejným způsobem namixovaný zvuk.
V další místnosti jsou promítány tři třicetiminutové statické výseky městských zákoutí. Nehybná jsou jen zdánlivě, po delším sledování zpozorujeme probíhající stín, záchvěv 
větru, odraz jedoucího auta v okně, podle autora „dočasně se vyskytující zbytky života". K nejednoznačnosti okolního světa nachází autor paralelu i v lidské identitě, jak ukazuje záznam akce s příznačným názvem Ten druhý. Na zavěšených filmových pásech sledujeme nahého muže, kterému jeho žena začernila na těle všechna místa, na která si sám nevidí. Na konci akce je černobílá postava, dvě různé podoby jedné osoby.
Mančuškovy práce nesou často obtížně rozluštitelná sdělení, někdy navíc skrytá za vizuálním efektem děl, který jako by měl stačit sám o sobě. Ať jde o obraz, slovo, příběh nebo samotný prostor, zabývá se Mančuška kontextem, percepcí a jejich neustálými proměnami. Upozorňuje nás, že svět není jeden a že jeho bohatost je přímo úměrná množství našich výkladů a pozorování.
Ján Mančuška: Jihozápadní sloup a jeho stín na začátku novely, galerie tranzitdisplay, do 17. 8. 2008.
Foto: Andrew Kreps Gallery, tranzitdisplay
