Když <span>začátek i konec</span> jedno jsou

Kultura
19. 2. 2010 08:30
bez popisku 233062
bez popisku 233062

B.... neví, čí je a kdo mu chybí.Princip divadelní hry jednoho z našich nejvýraznějších výtvarných umělců střední generace - Jána Mančušky je zdánlivě jednoduchý a naznačuje jej už název: Hra pozpátku. Po pravdě řečeno, není přesný. Herci-tanečníci na jevišti se sice němě pohybují jako ve filmu puštěném od konce, ale proti nim se vine tentýž příběh z úst vypravěče usazeného mezi diváky v běžném časovém sledu.

Právě na střetu paralelních časů příběhu je hra postavena. Jednotlivá místa vyprávěného a viděného spolu většinou nekorespondují, ale jsou až provokativně dosažitelná, protože ta nejvzdálenější od sebe dělí sotva čtyřicet pět minut.

Co by se stalo, kdyby...Divák se stává součástí Mančuškovy konceptuální hry hned na začátku a navíc celkem vtipně rozpačitým způsobem, protože na jevišti se začíná děkovačkou. Tu spolu s ostatními nejistě „odplácá", aby nebylo trapno. To ho ostatně čeká pro změnu na konci, kdy by tleskat chtěl, ale není komu. Herci se prohrají k začátku a pak už se z logických důvodů na jevišti neukážou.

Právě čas - je tady tím nejzásadnějším komponentem. Hlavní hrdina B..., který hledá člověka, jenž má jmenovku na dveřích bytu společně s ním, se snaží vpravit do minulosti, aby se na svého spolubydlícího rozpomněl a mohl napravit svou chybu. Jeho partner (on/ona) mu chybí a jeho nepřítomnost ho deprimuje.

Tak jako B... se do minulosti noří během celé hry i divák. Ten se pro změnu snaží úporně si vštípit do paměti gesta herců tak, aby si je dokázal vybavit ve chvíli, kdy si k nim bude moct dosadit korespondující text, ale při tom mu utíkají slova vypravěče, který žene děj neúprosně dál. Nachází se tak ve stejném zmatku a nejistotě jako protagonista příběhu a stejně jako on fyzicky pociťuje i všeobjímající absenci souvislostí.

Když jdou lidé pozpátku, většinou se nevidí.Začátek, konec a „teď" tu splývají a stírají svůj význam - čas je víc než kdy jindy Borgesovou zahradou, ve které se cestičky rozvětvují. To vše ve jménu slova. Ostatně v celé hře není nic fyzičtějšího něž právě ono. Také veškerý děj se točí kolem nápisu na jmenovce, která je i pointou příběhu. Slovo je tady velkou neznámou, smyslem života, podstatou existence, vědomím souvislosti, hybatelem děje. Krádež mobilu, policejní výslech, samomluva, ne/oslovení v klíčovou chvíli - všechno se týká komunikace.

Hra neuchvátí scénou, protože ta je minimalistická a tvoří ji pár základních rekvizit, hudební doprovod absentuje, herecké výkony, které de facto „jen" naplňují daný princip, stírá  efekt zpátečky. Ten spolehlivě ozvláštní i tak prosté věci jako je chůze po schodech nebo potřesení rukama. Hlavní a jediná věc, která tu vládne, je - stejně jako u výtvarných realizací Jána Mančušky - koncept. A dělá to tak prostě a přitom dokonale, že má člověk o čem přemýšlet ještě cestou domů.

Tím spíš, že stejně jako ne každé slovo - tak ani každý děj nemusí nutně představovat palindrom.

Foto: GASK

Další čtení

Na Brněnské přehradě začal festival Groove Brno, poprvé po širým nebem

Kultura
11. 7. 2025

Hudba, příběhy a nový singl: Zea zazpívala na talk show ve Varech

Kultura
11. 7. 2025
motocykl Laurin & Klement CCCC z roku 1904

Unikátní motorka je jediná na světě. Řeší ji i prezident, Italům nabídl renovaci

Kultura
Aktualizováno: 11. 7. 2025 10:43

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ