Když začátek i konec jedno jsou

Princip divadelní hry jednoho z našich nejvýraznějších výtvarných umělců střední generace - Jána Mančušky je zdánlivě jednoduchý a naznačuje jej už název: Hra pozpátku. Po pravdě řečeno, není přesný. Herci-tanečníci na jevišti se sice němě pohybují jako ve filmu puštěném od konce, ale proti nim se vine tentýž příběh z úst vypravěče usazeného mezi diváky v běžném časovém sledu.

Právě na střetu paralelních časů příběhu je hra postavena. Jednotlivá místa vyprávěného a viděného spolu většinou nekorespondují, ale jsou až provokativně dosažitelná, protože ta nejvzdálenější od sebe dělí sotva čtyřicet pět minut.

Divák se stává součástí Mančuškovy konceptuální hry hned na začátku a navíc celkem vtipně rozpačitým způsobem, protože na jevišti se začíná děkovačkou. Tu spolu s ostatními nejistě „odplácá", aby nebylo trapno. To ho ostatně čeká pro změnu na konci, kdy by tleskat chtěl, ale není komu. Herci se prohrají k začátku a pak už se z logických důvodů na jevišti neukážou.

Právě čas - je tady tím nejzásadnějším komponentem. Hlavní hrdina B..., který hledá člověka, jenž má jmenovku na dveřích bytu společně s ním, se snaží vpravit do minulosti, aby se na svého spolubydlícího rozpomněl a mohl napravit svou chybu. Jeho partner (on/ona) mu chybí a jeho nepřítomnost ho deprimuje.

Tak jako B... se do minulosti noří během celé hry i divák. Ten se pro změnu snaží úporně si vštípit do paměti gesta herců tak, aby si je dokázal vybavit ve chvíli, kdy si k nim bude moct dosadit korespondující text, ale při tom mu utíkají slova vypravěče, který žene děj neúprosně dál. Nachází se tak ve stejném zmatku a nejistotě jako protagonista příběhu a stejně jako on fyzicky pociťuje i všeobjímající absenci souvislostí.

Začátek, konec a „teď" tu splývají a stírají svůj význam - čas je víc než kdy jindy Borgesovou zahradou, ve které se cestičky rozvětvují. To vše ve jménu slova. Ostatně v celé hře není nic fyzičtějšího něž právě ono. Také veškerý děj se točí kolem nápisu na jmenovce, která je i pointou příběhu. Slovo je tady velkou neznámou, smyslem života, podstatou existence, vědomím souvislosti, hybatelem děje. Krádež mobilu, policejní výslech, samomluva, ne/oslovení v klíčovou chvíli - všechno se týká komunikace.

Hra neuchvátí scénou, protože ta je minimalistická a tvoří ji pár základních rekvizit, hudební doprovod absentuje, herecké výkony, které de facto „jen" naplňují daný princip, stírá  efekt zpátečky. Ten spolehlivě ozvláštní i tak prosté věci jako je chůze po schodech nebo potřesení rukama. Hlavní a jediná věc, která tu vládne, je - stejně jako u výtvarných realizací Jána Mančušky - koncept. A dělá to tak prostě a přitom dokonale, že má člověk o čem přemýšlet ještě cestou domů.

Tím spíš, že stejně jako ne každé slovo - tak ani každý děj nemusí nutně představovat palindrom.

Foto: GASK