Kozy na dvorku, socha ze soli

I když se tato výstava zatím konala jen čtyřikrát, stačila založit uznávanou tradici. Skulptur Projekte Münster se ve světě snaží kdekdo napodobit.

Severoněmecký Münster leží nedaleko nizozemských hranic a má pověst kulturního centra Vestfálska. V historii města založeného Karlem Velikým najdeme některé pozoruhodnosti. V letech 1534–1535 Münster ovládla radikální sekta novokřtěnců. Její členové očekávali brzký konec světa, zrušili peníze, zavedli mnohoženství a podporovali obrazoborectví. Od těch dob se vztah místních obyvatel k obrazům a hlavně sochám výrazně zlepšil. Přehlídka umění nazvaná Skulptur Projekte je událostí, kterou žije celé město. Festivaly výtvarného umění v ulicích měst jsou dnes běžné po celém světě. Ale jen Skulptur Projekte se podařilo získat pověst srovnatelnou s benátským bienále nebo s výstavou Documenta. Tajemství mezinárodního úspěchu Skulptur Projekte spočívá v pečlivé a dlouhodobé přípravě, osvíceném výběru umělců a důsledném pochopení zvláštností umění ve veřejném prostoru. Jeho principem není jen vynést sochy z ateliérů a muzeí a rozmístit je v městských ulicích a parcích. Tvůrci umění svá díla vymýšlejí přímo pro konkrétní místa, reagují na jejich podobu, historii a způsob využití. Proto jsou jen obtížně přenositelné, dávají smysl pouze v tom místě, pro něž byla vytvořena.

Poprvé se Skulptur Projekte konaly v roce 1977 a od té doby probíhají každých deset let. Město je přehlídkou poznamenáno i mimo období výstav. V centru i okolí najdeme desítky děl, jež tu zbyla po předchozích ročnících. Zóny bez automobilů a plochost okolního terénu dělají z Münsteru ideální místo pro cyklisty. Na kole tu jezdí snad každý a i pro statisíce lidí, kteří město kvůli sochám navštíví, je bicykl ideálním prostředkem, jak jednotlivá díla podle speciální mapky navštívit. Příznivé prostředí je ale jen jedním z důvodů, proč se sochám v Münsteru tolik daří. Město má necelých 300 tisíc obyvatel a jejich mentalita má daleko k velkoměstské aroganci. Zastavíte-li se na ulici s rozevřenou mapou, ihned se vás někdo zeptá, zda potřebujete poradit. Jádro Münsteru je v podstatě svou vlastní replikou. Encyklopedie o něm uvádějí, že až 91 procent historického jádra města bylo za druhé světové války srovnáno se zemí. Nutnost znovuvybudovat město obyvatele zřejmě vybavila zvýšenou citlivostí ke svému okolí i schopností vnímat méně obvyklé umělecké postupy.

Některé z projektů mají k tradičnímu sochařství opravdu daleko. Přesto až na výjimky nejde o elitářská a pro širší veřejnost nepřístupná díla. Záleží na otevřenosti a chuti je pochopit. Pawel Althamer na vzdáleném konci městského parku vytvořil pěšinku v obilí, které zde roste. Je to způsob, jak objevit zajímavé místo, někdo se může uprostřed pole zamyslit i nad vlastní životní cestou. Dílo německého umělce Hanse-Petera Feldmanna (nedávno se představil v pražské galerii Langhans) spočívalo v tom, že na centrálním náměstí nechal zrekonstruovat vytížené, a tedy značně opotřebované veřejné záchodky. Podobnou intervenci neocení snad jen úředníci z radnice, jejichž starost o blaho obyvatel je tu nenápadně kritizována. Strategie zúčastněných umělců většinou spočívá v možnosti vnímat umělecká díla na několika úrovních. Američan Mike Kelley nechal na dvoře uprostřed domů a několikapatrových garáží postavit stáj s výběhem, ve kterém se prochází kravka s teletem, kozy a ovce. Opodál stojí maringotka jejich ošetřovatelů. Výběh je pro návštěvníky volně přístupný, příchozí – a především děti – si mohou na ochočená zvířata sáhnout. Taková atrakce se na první pohled neliší od dětských koutků v zoo a populací je přijímána s podobným zaujetím. Zvířecí ráj narušuje jen socha uprostřed stáje. Je to postava ženy vyřezaná z kamenné soli. Zvířata si jejím olizováním doplňují minerály, dospělí si mohou vzpomenout na biblický příběh o Lotově ženě proměněné v solný sloup. Je okolní město opravdu zvrhlou Sodomou a Gomorou, nebo tak umělec hodnotí celou naši současnou civilizaci?

Foto: Roman Ostojic