Výstava v pražské Galerii Litera připomíná nějaký nepovedený vzorník. Na stěnách visí několik desítek plastových tabulek nejrůznějších barev a struktur. Všechny mají stejný tvar a stejné neumělé ouško k zavěšení. V čele galerie visí jedna velká deska shodného tvaru, jakási matka či pravzor řady menších variant. Malé tabulky mají na okrajích tenké lišty, některé z nich slouží jako podklad pro drobné asambláže. Fascinující je však především vlastní materiál, ze kterého jsou tabulky vyrobeny.
Byly doby, kdy byla umělá hmota vnímána jako vzor nevkusu a ošklivosti. Dnes má plast své obdivovatele, především jeho historické a ušlechtilé varianty. Například bakelitové výrobky jsou již delší dobu předmětem sběratelského zájmu. Bakelit má zvláštní magickou barevnost, mícháním různých odstínů nebo broušením a leštěním z něj lze vytvořit materiál připomínající exotické dřevo. Skálovy tabulky ale žádným luxusním zbožím nejsou. Působí jako pozůstatky nepovedených experimentů, které měly ukázat barevné možnosti umělé hmoty zatím neznámého typu.
Plastový minimalismus
Škála barev a struktur několika desítek destiček je ohromující. Některé z nich jsou stejnorodě jednobarevné, na většině však míchání použitého materiálu vytvořilo komplikovanou barevnost a vnitřní stavbu. Zelené, modré a oranžové destičky jsou často žíhány příměsemi dalších barev, které působí jako geologické vrstvy nebo rostlinné žíly. Objevíme tu odstíny bronzové, jantarové a tmavohnědé, jemné nánosy achátové perleti, agresivní vojenskou zeleň nebo pomněnkovou modř. Tupě šedý podklad může být obohacen sraženinami stříbrné barvy, bleděmodrá v odstínu neudržovaného trabantu oživí záblesky „denim blue“.
Míchání a usychání materiálu vytváří v hmotě destiček různé víry, šmouhy, meandry a usazeniny. Nejzajímavěji působí těžko definovatelné, vybledlé barvy na pomezí několika odstínů: bledošedé, pleťové, slonovinové, okorale hnědé či hnisavě červené. Na jejich podkladu nacházíme nitky bílé, zlatavě žluté nebo černé. Některé destičky působí dojmem, jako by vznikly pozvolným vykynutím, jiné jako by poznamenalo prudké vychládání či pálení, mají různé krusty, škraloupy a praskliny. Fialové a modravé odstíny se lesknou, oschlé okry dokonale pohlcují světlo, mléčná zabarvení působí až průsvitným dojmem. Mnohé destičky poznamenal čas: jsou poškrábané, plné vrásek, opuchlin a nejasných fleků. Zkoumání a porovnávání jednotlivých tabulek nám může trvat celé dlouhé minuty.
Učitel krásy
Fenomenální úspěch Skálovy výstavy v Galerii Rudolfinum před třemi lety měl i svou odvrácenou stranu. František Skála byl náhle všude a někteří jeho obdivovatelé nedokázali jeho tvorbu vnímat jinak než skrze osobu tvůrce. Skálova díla se tak redukovala na rekvizity z alternativního světa okouzlujícího podivína, za jehož hranicemi ztrácejí smysl a životnost.
Charakteristická podoba Skálových výtvorů ale nevzniká v nějakém paralelním vesmíru, nevzniká ani díky autorově zvláštnímu řemeslnému talentu nebo netradičním rukodělným postupům. Skálova na první pohled rozeznatelná estetika je především věcí vidění. Svá díla nevyrábí, ale nachází, objevuje ve věcech kolem sebe. Přesná legenda vzniku a složení jednotlivých objektů je věcí vedlejší. Jistě, tajemné plastové tabulky odněkud pocházejí. Sám Skála v textu k výstavě nabízí hned tři různé varianty jejich vzniku.
Znejistěním historie destiček Skála ukazuje, že není podstatné zkoumat jejich původ. Spíše bychom si měli klást otázku, kde se v nás samých bere schopnost vnímat podobný průmyslový předmět jako krásný. Skálova zásluha spočívá v tom, že je zasadí do kontextu, jenž nám podobné vnímání umožní. Kdybychom na podobné plastové destičky narazili někde v průmyslovém skladu, pravděpodobně bychom si jich ani nevšimli.
Skála však podobné předměty neomylně nachází, vytrhává z jejich běžných souvislostí a ukazuje nám jejich netušené kvality. Učí nás vidět, co bychom jinak mohli přehlédnout, a po podobných lekcích nás vysílá na cestu vlastního objevování. František Skála: Tabulky. Galerie Litera, Karlínské náměstí 19, otevřeno pondělí až pátek od 12.00 do 18.00. Výstava potrvá do 30. 4. 2007.
***
Co je za Skálou
František Skála jr., který nedávno oslavil padesátku, patří od osmdesátých let k nepřehlédnutelným postavám českého výtvarného umění. Proslavil se především jako tvůrce soch, objektů a instalací, ve kterých jemně kombinuje různé přírodní a průmyslové materiály. Pokroucená dřeva, mechem porostlé tkaniny, shnilé brambory, staré molitany nebo blíže neurčitelné mechanické součástky dokáže drobnými zásahy proměnit v živoucí bytosti, architektonická prostředí nebo krajinu.
Vedle toho ilustruje a píše knihy, v neuvěřitelných kostýmech pózuje pro aranžované instruktážní fotografie, je aktérem živých performancí. Patřil k zakládajícím členům úspěšné skupiny Tvrdohlaví. Současně je členem tajného a tajemného sdružení B. K. S., o kterém se toho moc neví.
Skálova neobvyklá estetika někomu připadá perverzní, zvrhle rokoková a nihilisticky ekologická, spoustě lidí se ale líbí a přitahuje je. Skála hraje v Divadle Sklep, bubnuje a zpívá v Malém tanečním orchestru Universal Praha, je rytmickou oporou vokálního tria Tros Sketos. V roce 1990 se stal prvním nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého a v roce 1993 reprezentoval Českou republiku na 45. benátském bienále.
Do Benátek se tehdy vypravil pěšky a v československém pavilonu vystavil to, co na své 850 kilometrů dlouhé cestě našel, nakreslil a zapsal. Je autorem oceňovaného interiéru Paláce Akropolis v Praze. Jeho výstava s názvem Skála v Rudolfinu se v roce 2004 stala událostí kulturní sezony. Během tří měsíců ji vidělo více než 40 000 diváků. V současnosti k vydání dokončuje fotografický seriál o chlapíkovi jménem Cílek.
Autor: Tomáš Pospiszyl
Foto: Rober Zlatohlávek, Robert Sedmík
