V době, kdy už bylo vše vymyšleno, je schopnost vyvolávat úžas ohromnou předností. Bavič, performer a grafický designér Aleš Najbrt touto schopností disponuje vrchovatě. Navíc dokáže komický rytmus a švih vystoupení divadla Sklep, hudebně-tanečního tria Tros Sketos, kapely MTO Universal či spolku Stará parta chránícího Ještěd před nájezdy Turků převést do prostředí grafických značek a naléhavých termínů z tiskáren.
Když před lety opustil pozici art direktora časopisu Reflex, založil vlastní grafické studio. A obklopil se lidmi schopnými jeho smysl pro šaškárny posunout do uhlazeného globálního designu. Přestože Studio Najbrt nemá a ani nechce mít jasně vymezený vizuální styl, právě lehkost, dětinská hravost a vtip jsou poznávacím znamením jejich realizací. A je jedno, zda navrhují divadelní plakáty, kampaně k Mezinárodnímu filmovému festivalu v Karlových Varech, obaly cédéček, vzhled jídelních lístků nebo logo pro ČEZ.
V nakladatelství Torst vyšla kniha Život– štěstí–překvapení, která shrnuje třináct let existence studia. Na několika desítkách zakázek designéři předvádějí, že se prací hlavně sami baví a snaží se nabízet jednoduchá řešení skýtající prostor pro překvapení a různé interpretace. „Člověk se do toho intelektuála musí trochu nutit,“ prohlašuje Najbrt. Ale v českých luzích nebývá zvykem, aby výroční zprávy zemědělského gigantu měly podobu stolní hry či pohádky o kuřátku, které se ztratí z velkochovu drůbežáren. V Agropolu se prý takovýto vizuální styl podařilo prosadit i díky prozíravým manželkám a dnes společnost neotřelá řešení přímo vyžaduje. Naopak studiu neprošlo usměvavé logo pro Český Telecom, které mělo podle zadání změnit vnímání firmy coby socialistického molocha. Manažeři Telecomu však značku pochopili jako výsměch nespokojeným zákazníkům. „Důsledky: Pěkná kocovina (my). Hodně vyhozených peněz (Telecom),“ shrnují tvůrci loga.
Kniha sama je čímsi na pomezí seriózního portfolia a hravého úletu. Obálku Zuzana Lednická pojala jako stírací los, v každém výtisku čtenář objeví jinou, originální záložku. Podle autorů má titul plnit funkci trojského koně. Od 70. let v Česku totiž roli publikací, které by se grafickým designem systematicky zabývaly, suplují ročenky TypodesignClubu či grafických ateliérů VŠUP. Texty britského teoretika Ricka Poynora, minietudy českého publicisty Alana Záruby a rozhovor, který s Najbrtem zlehka vedl Michal Nanoru, proto neskrývají ambici podnítit chybějící kritickou diskusi o grafickém designu a hlavně obor přiblížit laikům.