Výstava Krištofa Kintery v pražské Galerii Jiří Švestka nese název A Bigger Problem Than Yours (Větší problém než máš ty). Jméno sice dostala po jedné z realizací, ale vlastně vystihuje podstatu věci.
Současné umění reflektuje současnou dobu - tématy, materiály, způsobem zpracování, ale hlavně způsobem uvažování. Není nic lehkého přežít přítomnost. Naučit se žít s principem neurčitosti, s teorémem neúplnosti a s filosofií, že se svět změnil v kopii bez originálu. Zkrátka, všechno dnes zároveň je i není takové, jaké bývalo. Při pohledu na Kinterovy sochy nezbývá než konstatovat, že je to tak. Na každé je něco známého, každá se něčemu podobá, ale je něčím jiným.
Tam, kde člověk nestačí na realitu, pomáhal si vždycky mýty, které se časem transformovaly do pohádek. I tady se to vlastně pohádkovými motivy jen hemží. Je tu zářící obr, mluvící havran, duch, který se dere ven ze svého zlatého vězení, roztékající se zlo.... Jenže další věci - třeba názvy nebo materiál, tyhle „pohádkové prototypy" nesentimentálně vracejí za hranice běžné reality. Kintera pracuje s archetypy, ale neztrácí přitom ze zřetele tady a teď a nevzdaluje se osobnímu kontextu.
Gigant, kterému nechybí svatozář, je sestavený z opotřebených světel a lampiček z výprodejů. Může být energetickým golemem, automatickým mesiášem, skleněným samurajem nebo prostě panákem z oddělení elektrospotřebičů. K tomu je tu ale stejně tak pravdivý jako varovný vzkaz v podobě názvu: My Light is Your Life (Mé světlo je Váš život). A tak se dá pokračovat.
Holy Spirit Opened (Svatý Duch otevřený) představuje pozlacený barel, kterému někdo ukradl uzávěr, takže se z něj se line kouřová materie. Posvátnost se mísí s banalitou, osvobozená část trojjediného Boha se šíří prostorem a ... nic se neděje. Také mluvícím havranem to ani nehne. Dál sedí na větvi na zadku po člověčím způsobu a globální angličtinou omílá reklamní hesla, filozofuje o čase a nadává. Polyuretanová socha All My Bad Thoughts (Všechny mé zlé myšlenky) má podobu rozplývající se ležící postavy v hnědočerné barvě ropy. Specifická kvalita materiálu dovoluje názorně balancovat na pomezí drapérie a roztékání se. Není to ani příjemná představa, ani hezký pohled.
Materiál u Kintery vůbec hraje podstatnou roli. Právě jeho prostřednictvím se mu daří posouvat názory na vžitou podobu sochy. Jsou jí nejen kompozice ze starých světel, ale i propletence prodlužovaček, dopravní zábrany nebo tak prchavé záležitosti jako světlo, teplo a kouř. Krom toho se dotýká i dalších věcí, třeba vztahem veřejného a galerijního prostoru. Z oprýskaných pouličních lamp udělá „komorní" pokojový lustřík; přenosné zátarasy přetransformuje ve stádo jelenů. Obě sochy vystaví v galerii a přinese tam tak aspekty ulice, než aby venku souzněly se svým obvyklým prostředím.
Překračování hranic je vůbec jedním z jeho specifických znaků Dalším je záludná jednoduchost. Většina Kinterových prací staví na nekomplikovaném nápadu, občas navíc skrz naskrz nasáklém hravostí, takže člověk má tendenci nechat se prostě okouzlit. Jenže v těchhle ne/složitostech je toho obsaženo víc, než se na první pohled zdá.
U Kintery není skoro nic náhoda a téměř všechno má svůj význam. A to je ten problém. Ale mnohem větší prý demonstruje socha, po které dostala výstava název. Kýbl obrácený dnem vzhůru vězní nějaké stvoření. Ono o sobě sice dává hlasitě vědět, pohybuje nádobou, ale zbavit se jí nedokáže. Tráví tak život ve tmě, protože mu síly nestačí a obyčejný ho kýbl přesahuje. Tomu tedy říkám opravdu problém. Nebo že by to bylo totéž, co řešíme my?
Foto: Galerie Jiří Švestka
