Museum Kampa vystavuje monumentální instalace Václava Ciglera, letos osmdesátiletého umělce, který dosáhl mezinárodního věhlasu. Přestože v jeho tvorbě dominují skleněné objekty, nevystačíme si s označením sklářský výtvarník. Václav Cigler svá díla vždy propojuje s prostorem, který je pro něj prostředkem komunikace, místem setkávání.
Václav Cigler vytvořil vystavená díla přímo pro prostory muzea, na jehož rekonstrukci se před lety sám podílel. Ke vstupu do objektu návštěvníka navádí Světelná trasa, ocelovými prvky sevřená světelná linka. Na ni navazuje instalace Procházení, kompozice čtyř šestimetrových zrcadlových hranolů, jejichž hmota se ztrácí v projekci nekonečného „filmu" okolních dějů.
V hlavním výstavním prostoru jsou umístěny dvě práce z letošního roku: Vodní hladina, v pravidelných intervalech čeřená a pulzující, a Světelné pole, jehož intenzita záření se proměňuje a evokuje rozbřesk a stmívání. Instalaci Místo setkání navrhl autor pro vysutou terasu, kterou proměnil v reflexivní „trychtýř" z velkoformátových modrých skel, v němž se zrcadlí nebe i okolní městské panorama.
Návštěvník jako součást instalace
Sklo je pro Ciglera, který v padesátých letech studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Josefa Kaplického, „snovým materiálem", s jehož pomocí se dají zrealizovat i ty nejfantastičtější představy. Je hmotné i nehmotné zároveň, dokáže prostor oddělit i jím procházet. Sklo (nejčastěji pracuje s optickým sklem užívaným k výrobě čoček) a nerezový plech pak autor rád kombinuje s vodou a světelnými efekty, s minimálními prostředky tak dosahuje maximálního výrazu.
Podstatný je kinetický aspekt prací, přičemž pohyb mohou vytvářet kruhy na vodní hladině, světelná stopa nebo proměny okolí zachycené v odrazu. Cigler nezapomíná ani na přítomnost diváka, ve známém objektu Studánka sestávajícím z válcové nádrže s vodou a šikmou zrcadlovou plochou nechal odrážet přicházející návštěvníky.
| Václav Cigler: Nedělám umění |
| Ciglerovo dílo je mnohostranné, zahrnuje prostorové studie, realizace v architektuře (Pražané znají například jeho skleněné stély pro stanici metra Náměstí republiky, nejnověji vysutou lávku Musea Kampa), design, šperk. Už od konce padesátých let navrhuje více či méně utopické projekty krajinných děl - na výstavě promítané v obrazové smyčce - skleněné lávky či zrcadlové stopy na vodní hladině, zářící rýhy, světelná a magnetická pole, jimiž by člověk procházel, vodní chrám v podobě roštu vedoucího do moře, atd. Dalo by se říci, že byl land-artovým umělcem dříve, než byl tento pojem vůbec znám.
Václav Cigler vytváří vlastní světy, přes které filtruje skutečnost. Izoluje a nechává vyniknout subtilním efektům přirozených dějů. Prostor pro něj není pasivním prostředím, ale místem plným pohybu a neviditelných siločar napětí, které se dají zachytit, odrazit, absorbovat či rozložit v záři skleněných hranolů. Jeho díla působí na diváky často silným až spirituální dojmem. Sám autor se ale nechává slyšet: nedělám umění, mé práce jsou prostředkem k dívání a pozorování. |
Foto: Karel Šanda
