Národní divadlo a stejně i Národní muzeum jsou pěkné plody devatenáctého století. Tehdy se ještě věřilo v osvětu a zušlechťování i povznášení ducha, čehož je možné docílit vzděláním a uměleckým prožitkem. Zvláště ceněna byla opera a vycpaná zvěř. Divadla se stavěla pro operu, protože se mělo za to, že tam se duch vzpíná nejmohutněji a účinek je nejsilnější. A muzea pro preparáty mihulí říčních a zavěšené velrybí kosti, protože to dokazovalo, že národ je zvídavý a má své profesory anatomie.
Obyčejný lid se o takové baráky příliš nestaral, ale občas tam zašel, pokýval hlavou a věnoval se zase svému. Byl rád, že to stojí, když už to musí být. Někdy dal i nějaký krejcar, i když se tato výpomoc přeceňuje. Ale lepší lidé se domnívali, že lid tahle zařízení miluje, nedá si je vzít a byl by bez nich ztracený a nešťastný. Na jedné straně lepší lidé lid potřebovali, protože to byl národ. A národ byl cenný, protože se k němu bylo možno obracet. Na druhé straně se ho ti lepší trochu štítili a nejraději by s ním neměli nic společného, jenomže vládla humanita a pokrok, takže museli dělat, že k němu patří, a doufat, že se lid polepší. Někdy mu také postavili veřejné lázně. Když se s ním setkali zblízka, dali si před nos kapesník a doporučili mu, aby vytrval a nepolevil. Realističtější z vlastenců nemilovali národ ani tak z důvodů ušlechtilých, ale proto, že věděli, že se bude hodit proti Němcům, kteří již divadla měli dříve a vytahovali se jimi. To se vůdcům národa nelíbilo a postavili si divadlo ve slohu, který vypadal jako pozlacený bonbon olepený výjevy z vymyšlené mytologie. Muzeum pak připomínalo Říšský sněm v Berlíně (Reichstag), takže když přijeli dvacet let po skončení války Rusové, začali po něm střílet v domnění, že jsou zase v Berlíně.
Když národ dospěl do stadia, kdy už bylo jasné, že vzdělavatelný více není, ukázalo se, jak byly obě budovy zbytečné a jak překážejí dopravě i výhledu. Přestože na to měli rozumnější lidé více než sto let, nepodařilo se ani jeden z baráků podpálit. Časem se ujala představa, že bude dobré obě budovy zalít do terpentýnu a čekat na další národní obrození. To se podle některých apokalyptických znamení už blíží. Říká se, že poslední dva ministry kultury předpovědělo proroctví slepého mládence. Příště přijede Libuše na ohnivém koni. A husiti. A pak už jen vozka bičem zapráská. A bude schluss.
