Galerie Rudolfinum začala nový rok výstavou fotografa, který i v rodném Německu patří v lepším případě mezi pozapomenuté. A možná, že dobře dělá, protože Herbert Tobias (1924-1982) se může stát černým koněm sezóny.
Má totiž všechny předpoklady k tomu, stát se v dnešní době zase legendou. To je věc, o níž jde především Berlinische Galerie, která za celým projektem stojí a která také spravuje prakticky celý Tobiasův fotografický odkaz.
I ve zkratce působí jeho život skoro románově. V devatenácti narukoval k Wehrmachtu a prošel východní frontou, stal se zeměměřičem, aby o pár let později pro modeling objevil „Warholovu" Nico a sám začal publikovat své fotografie v prestižních časopisech o módě - Vogue nevyjímaje. Ani v prudérním adenauerovském Německu, kde byla homosexualita trestná, neskrýval, že je gay a také svou zemi kvůli udání musel na čas opustit. Ocitl se v pozici nejvýznamnějšího německého módního fotografa přelomu 50. a 60. a sám se jí vzdal a odešel do ústraní. Zemřel na pokraji chudoby na začátku 80. let, jako jedna z prvních obětí AIDS, kterou se nakazil v New Yorku.
Takové osudy svět miluje, a proto také plní scénáře hollywoodských filmů, ale ani ten nejbarvitější příběh v případě výstavy není nic platný, když za ním nestojí práce a přesvědčivé dílo. To u Tobiase nechybí. Výstava v Rudolfinu určitě není pro všechny, ale své by si tam mohl najít skoro každý. Kategorii samu pro sebe představuje především malá série válečných snímků. Tobias není dokumentarista, přestože sílu nebo krásu okamžiku dokáže zachytit, ale právě proto, že z téměř každé fotky čiší hříšně melancholický odlesk jeho samého, dokáže předat něco navíc, ať už objektiv svého aparátu zaměří na cokoliv. Klíčová jsou u něj především vyzývavě ostentativní a kontaktní hry pohledů, lehce komická je jeho velkoměstskost, která živou přírodu nahrazuje občas květinovým dekorem, silné jsou kontrasty, které vyniknou u modelek, jež předvádějí večerní róby a koktejlky v poválečných rozvalinách Berlína 50. let.
Tobias je zvyklý inscenovat banalitu do senzitivních kompozic, především proto, že on sám je senzitivní. Přestože obklopen modelkami, modely a hvězdami, je sám - stejně jako oni, a právě osamělost je hlavním tématem jeho fotografií. Jeho doménou jsou pózy, ať už jsou to ty uvědomělé nebo strnulá nehybnost, na kterou člověk narazí u žebráků, bezdomovců a alkoholiků. Teprve, když se fotografie těch i těch dostanou do bezprostřední blízkosti, je možné si uvědomit, že je vlastně něco spojuje. Podobně působí když mezi portrétními „Pohledy" visí snímek s dvěma hlavičkami panenek odněkud z blešáku. Možná je to drobná kurátorská manipulace, ale otevírá nový kontext, který je v nich latentně přítomný.
Tobias byl rebel až do konce. Konec jeho kariéry se nesl ve znamení otevřeně erotických fotek pro gay-časopisy, z nichž je někdy vidět, že je vytvářel, když byl za zenitem. Nicméně právě proto je sympatické, že kurátoři zařadili i ty. Ostatně, své diváky si asi také najdou.
Posmrtná spanilá jízda Herberta Tobiase se zatím vinula jenom Německem, ale v Berlíně i Hamburku měla výstava úspěch. Není se ani čemu divit. Herbert Tobias je melancholický, pozérský, osamělý, jemný, citlivý i pornografický, ale vždycky zvláštně odosobněle osobní a osobně odosobnělý. Ať už fotí pečlivě naaranžované snímky nebo autentické záběry někde na chodníku. Přestože by se mohlo zdát, že prostředí, které zachycuje, zavání banalitou on sám jde pod povrch věcí. Ne moc, ale stačí to.
Foto: Berlinische Galerie/ VG Bild-Kunst
