Navržený ministr kultury, lidovecký senátor Václav Jehlička, se svěřil médiím se dvěma skutečnostmi, které stojí za povšimnutí. Zaprvé sice prohlásil, že chce mít právo veta při jmenování svých náměstků, ale hned pro Lidové noviny dodal, že s osobou zákulisního hráče Františka Formánka nemá problém, že spolu vždycky vycházeli dobře. To si lze přeložit také takto: vláda (nebo lidovci) hledali takovou osobnost, jejíž hlavní charakteristikou by byl dobrý vztah s Formánkem.
Mužem, který možná pomohl získat vládě důvěru a který z nějakého záhadného důvodu usiluje o funkci na ministerstvu, jehož obor působení ho dle jeho životopisu nikdy příliš nezajímal - na rozdíl od politických mechanismů otevřených i skrytých, které ho naopak zajímaly velmi. Jehlička kvalifikaci „nekonfliktní vztahy s Formánkem“ tedy zřejmě splňuje.
Zadruhé senátor oznámil, že jeho prioritou budou památky, „živá kultura se o sebe umí postarat“. To už je cosi jako programové prohlášení, které se ostatně od bývalého starosty historické Telče dalo očekávat a samozřejmě může být „změkčeno“, až pan senátor zjistí, jak na tom ta živá kultura skutečně je. A třeba mu dojde, že hlavní metou ministra kultury by neměla být pouhá správa a ochrana, ale aktivní podpora kultury, a to zejména směrem ven, do zahraničí. A není to jen prosazení Telče na seznam památek UNESCO, za což samozřejmě Jehličkovi nutno aplaudovat. Je to také podpora překladům českých knih, distribuci českých filmů, organizování výstav českých umělců - nejen na půdě Českých center, kde je to sice hezké a relativně levné, avšak velkou pozornost místních to nepřiláká.
Jinak slova o ochraně památek jistě potěší ucho každého posluchače a voliče, tady se nic zkazit nedá, památky by chtěli chránit všichni, tedy pokud zrovna nestojí na jejich pozemku. Zajímavé je, že mezi těch několik málo padouchů, kteří za památky moc nebojují, patří již zmiňovaný František Formánek. Ukázalo se totiž, že nejméně ve dvou případech v roli náměstka ministra kultury Jandáka osobně zasáhl: jednou proti tomu, aby se z jistého objektu památka stala, podruhé pro to, aby jiný památkou být přestal. Pokaždé byl zřejmě v pozadí zájem obchodního řetězce o dotyčnou budovu, případně o pozemek, na němž stojí. Uvidíme, jaký vliv bude mít Formánkův vztah k památkám na dosavadní dobré vztahy s Jehličkou a zda a jak to těm dvěma bude spolu v ministerském paláci svědčit.
