Pipi punčochatá s krabicí na duše
26.03.2010 08:30 Recenze
Když člověk přijde na výstavu Františka Skály má většinou pocit, že přišel k někomu domů. To za prvé. Za druhé ho opustí jeho normální nalinkovaný svět a vrátí se schopnost fascinace, kterou si matně pamatuje z dětství. Za třetí má chuť začít blbnout nebo si hrát a přitom si navíc úplně přirozeně všímá věcí, které mu jindy proklouznou mezi prsty. Platí to i v případě výstavy Zájmová činnost, kterou byla nedávno obnovena činnost Galerie Navrátil na nové adrese v pražském Karlíně.
Skála se na ní opět představuje především jako sběrač a kutil, který si podobně jako Pipi Dlouhá punčocha celý život hraje na píditele a ze svých nálezů nejen, že se nepřestává radovat, ale ještě se o potěšení z nich dokáže podělit se svými příznivci. To, že jdou napříč věkovým spektrem stejně jako příznivci populární dětské knížky Astrid Lindgrenové není třeba zdůrazňovat, ale je na to dobré upozornit, protože to ani zdaleka není běžná záležitost. Paralel je tady ostatně víc, podobně jako ta malá culíkatá zrzavá holka s příliš velkýma botama má také František Skála výraznou vizáž, přirozený smysl pro exhibicionismus a hlavně dostatečnou kapacitu k tomu, aby dokázal prožívat všednodennost jako jedno velké dobrodružství, na každém kroku navíc okořeněné tajemstvím.
Pipi nechtěla nikdy vyrůst, což se Skálovi nepodařilo (i když těžko říct, jestli o to někdy doopravdy usiloval), ale jak je i na jeho poslední výstavě vidět, se samotnou podstatou věci nemá problém. V jistém slova smyslu zůstal dítětem a ostatní mu to vzácné nadání, nechat se unášet neobvyklými obvyklostmi, můžou jen závidět. Další Skálovo tajemství spočívá v tom, že si sice uchoval svobodnou „dětskou" kreativitu i nakažlivý zápal, ale přitom si často hraje s dospělými věcmi, pojmy a postoji, které je navíc schopen náležitě komentovat. Nejen, že ví, co dělá, ale dokonce ví i proč to dělá, a z toho může někdy až zamrazit, přestože vše balí do lehce kabaretiérské nadsázky. Jeho komentáře - vizuální i verbální - jsou sice vtipné, ale na každém je děsivé zrnko pravdy.
Také tato výstava Františka Skály má podobu lehce podivínského kabinetu kuriozit, jehož povaha a kreativita přesahuje většinu projektů, které jsou na naší výtvarné scéně k vidění. Charakteristické jsou pro ni především svoboda a nezávislost. A pak také sama podstata té jeho zájmové činnosti, kterou je ponor - zkoumání a okoušení světa nebo nějakého jeho jevu do té míry, až se ztratí přehled o tom, jestli jde o umění nebo ne. Důležité je tajemství - tedy nacházení toho, co je skryté. A to je možná to největší umění vůbec.
Jak jsem v úvodu napsal, František Skála a Pipi toho mají společného celkem hodně. Už si nepamatuji jestli se ta holka nakonec stala pirátem, jak po tom toužila, ale jestli ne, mohlo by ji těšit, že Skála to dokázal. V rámci českého výtvarného umění určitě.
Foto: Lucie Pařízková a Robert Zlatohlávek
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.