Příroda je plná květů, ale v Rudolfinu to vadne

Dvě fotografické výstavy na téma krajina a její obraz v obraze připravila poprvé od sloučení s Uměleckoprůmyslovým muzeem Galerie Rudolfinum. Projekt vznikl na bázi spolupráce obou výrazných institucí a snažil se předvést kvality a silné zbraně každé z nich.

Pro malou galerii Rudolfina kurátorsky připravila Lucie Vlčková výstavu složenou z obrazů a snímků vzniklých na přelomu 19. a 20. století. Její hlavní zbraní se stal obsáhlý a kvalitní depozit. Zvolila prostý, ale pádný srovnávací princip, podpořený výběrem dostatečného počtu výrazných autorů. V lehce edukativně vystavěné expozici se tak vedle sebe dostali třeba František Drtikol a Karel M. Chotek na jedné straně a Antonín Slavíček, Jakub Schikaneder a Julius Mařák na straně druhé. Podobnost obrazů a fotografií je evidentní - tematika, kompozice a často i nálada se přelévá z jednoho média do druhého a tyto spojené nádoby působí stejně přirozeně jako přesvědčivě. Ke zdaru věci přispívá i to, že výstava není příliš obsáhlá, takže nestačí unavit sama sebou.

Ředitel Petr Nedoma pro svůj projekt nazvaný Double Fantasy zvolil pouhé tři fotografy, jimž dal k dispozici každému po jednom sále. On se do tématu archetypu krajiny a jejího místa v realitě současné fotografie pustil s větším intelektuálním nasazením, ale nedá se říct, že by to bylo ku prospěchu věci. Jestli Vlčková množstvím prací různých autorů jasně vizuálně dokumentovala trend, Nedoma otevřel obšírné intelektuální téma, které nebyl schopen dostatečně přesvědčivě vizuálně podpořit. To, že je konceptuální fotografická „krajinomalba" živá, je obecně zřejmé, méně zřejmé je ale třeba už to, proč Nedoma zvolil právě jen tyto tři autory a ne jiné.

Nejvíc jeho koncepci akademického principu „konstruování" ideální krajiny odpovídají práce Němky Beate Gütschow, která své civilní velkoformátové snímky skládá „po starém způsobu" ve fotoshopu z detailů z různých míst. Důsledně se drží rozdělení obrazu do plánů, pracuje s principem zlatého řezu, do popředí umisťuje stafáž, sem tam naznačí i sfumato. Fotograficky nejpřesvědčivější je Jan Jedlička, jeho černobílé snímky pořízené v Toskánsku vytvářejí kruh volně spojený linií horizontu a jsou působivé samy ze své podstaty. Jsou to malé do sebe sevřené čtverce, omezené průzory do krajiny, která jakkoli to může znít banálně - promlouvá po starém způsobu nejvíc ze všech tří autorů. Asi největší otázky může vzbudit zařazení studenta VŠUP Michala Šeby, přestože jeho velkoformátové většinou noční snímky mají na výstavě své opodstatnění a disponují také svým kouzlem. Jsou skládané z malých záběrů podobně jako zeď z cihel, digitální optika mu dovolila zachytit jinak nemožné noční barevné vidění a časová posloupnost vzniku jednotlivých segmentů dodá někdy celkovému obrazu působivou atmosféru.

To, že výstava nefunguje tak, jak by zřejmě měla, není v tom, že by představovala slabé autory nebo nevýrazné práce, ale v její disproporci vzhledem k tématu. Nejde v pravém slova smyslu o kurátorskou výstavu, která by se téma snažila vyčerpat nebo ohledat z mnoha stran, ale o tři autorské, které se tématu dotýkají. Jestli vnímat projekt jako celek, pak vzhledem ke konceptu výstavy nejlépe vychází uměleckoprůmyslové entrée a závěrečná projekce - několikahodinový film pořízený ze stativu letos na jaře v Itálii. Nejen, že vypadá jako dokonalý obraz obrazu krajiny, ale ještě se v něm nečekaně občas něco přihodí. Soustředění, které mu člověk věnuje, stojí za to, přestože Petr Nedoma výslovně upozorňoval na fakt, že to není umění, ale běžný záznam reality. Nebo možná právě proto.

Výstava v Galerii Rudolfinum trvá od 22. dubna do 4. července.

Foto: Galerie Rudolfinum