Něco takového už grafika hodně dlouho potřebovala. Projekt, který je prostě dokonalý sám o sobě: silný, precizní, ale i vtipný tak, že by v něm grafiku nikdo nehledal. Kdyby celou výstavu Jana Vičara Psí hřbitov, jak visí, koupila Národní galerie, nikdo by nemohl říct ani popel.
Grafika byla, je a bude v rámci současného výtvarného umění vpodstatě dlouhodobě přehlížená disciplina. Stačí si připomenout, že jediným ryzím grafikem, který se za celých dvacet let dostal mezi finalisty Ceny Jindřicha Chaloupeckého, je Jan Hísek, kterému se to zřejmě nějakým zázrakem povedlo v roce 1999. Přitom to není tím, že by česká grafika neměla co nabídnout, je tady hned několik autorů, kteří nejen že stojí za pozornost, ale patří k tomu nejlepšímu, co může dnešní scéna nabídnout. Mezi ně rozhodně patří Jan Vičar (1967).
Jeho handicapem je kromě vlastního zaměření i fakt, že nežije v centru, ale až „kdesi na Moravě" a navíc, pokud může, tráví nezřídka podstatnou část roku v zahraničí. Občas se ale v Praze objeví a to pak většinou stojí za to jít se na jeho výstavu podívat. Tak jako každý má své silnější a slabší dny, ale zatím se v dohledné době nikdy nedopustil podprůměrnosti. Jeho standardem je nadstandard, ale svou poslední výstavou, která je k vidění v Jedničce - galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové, překonává doslova sám sebe. Je to jeho nejlepší projekt za spoustu let, a možná vůbec.
Výstava se jmenuje Psí hřbitov a, jako u něj poměrně často, je konceptuálně příběhová. Týká se lokality, která tohoto autora fascinuje už od dětství - psího hřbitova založeného v roce 1933 v lesích nedaleko Telče. Magii místa Vičar prostřednictvím několika nepopisných - přesto realismem šmrncnutých - artefaktů skvěle přenesl do prostoru galerie. Všechny se vztahují ke grafice, nicméně tisky jsou tam „jen" dva. Grafické obrazy přesto v pohodě utáhnou ne zrovna malý prostor bez oken, a to především díky svým několikametrovým formátům. Vičar patří mezi linorytové mistry evropského kalibru a na své výstavě to opět potvrzuje.
Na výstavě všechno se vším souvisí. Věci se doplňují, násobí pocity a volně řetězí asociace. V hlavním průhledu je olbřímí dřevoryt, tištěný po prknech, která jsou „poházená" uprostřed výstavní síně. Také další práce mají uhrančivé formáty, v jednom případě se jedná o experimentální linoryt, ve třech dalších o odryté linorytové matrice s naválenou barvou, které mají charakter skládaného hyperrealistického obrazu v nízkém reliéfu. Zpracování je dokonalé, ale fascinující roli hraje i samotné linoleum, které má pořád pověst náhražkového materiálu z LŠU. Jenže málokdo si umí představit, jak zapůsobí, když někdo prostě „svlékne" kuchyňskou podlahu v jednom kuse a vyryje do ní obraz s precizností, která bere dech.
Jestliže je linoryt v pravém slova smyslu měňavě mnohobarevný, kombinuje abstraktní pojetí s realistickým, pracuje s náznaky a různým měřítkem v rámci jednoho obrazu, tak v něm člověk pohledem bez problémů zabloudí; matrice oproti tomu udeří přesně konstruovanou soustavou linií a jediné barvy. V souladu s tématem - černé. Ne nadarmo připomínají jakési vizuální parte nebo obrázky leptané do černoty náhrobních kamenů. Přestože Vičar tady pracuje s až fotograficky definovaným sdělením, není popisný a surreálnost předchozího ještě násobí skládáním jednotlivých motivů v celek.
Nebere se přitom ale zas tak vážně. Pravidelně navěšované formáty klidně o jedno místo (celou polovinu zdi) odskočí a nechá po stěně rozběhnout drobné linoleové postavičky z jiného tisku. Ty mají blízko ke karikatuře nebo dětské kresbě, která je typická spíš pro Vičarova kolegu Ladislava Sýkoru. Svou roli tu hraje i detail - lino-obojek pohozený na zemi uprostřed galerie, drobná signaturka na pidinovinách stočených do kapsy. Ad absurdum pak žene lino-obraz ve své poslední práci, jde také o matrici - několikametrovou skorokrajkovou dečku, místy prořezanou skrz. Zní to absurdně, ale asi nejvýstižnější je pro ni slovo "dutá". To je ovšem jen jeden z mnoha dalších možných bonusů, které tahle v centru ukrytá expozice nabízí.
Vičarova výstava Psí hřbitov mění pohled na grafiku, je zásadní, klíčová a neměla by nikomu uniknout, stejně jako tenhle autor. Na závěr se dá říct jen jediné slovo - bingo!
Foto: Galerie VŠUP a Jan Vičar
