Skončilo jedenácté Pražské Quadriennale (PQ), nejrozsáhlejší scénografická výstava na světě, která se co čtyři roky koná v české metropoli již po čtyřicet let. Letos se na Výstaviště na deset dní sjelo pět tisíc účastníků ze šedesáti zemí.
Je nasnadě, že PQ není jen přehlídka národních expozic určená k jednorázové návštěvě, ale velkolepý festival, rozpínavá fiesta. Patřil mu nejen Průmyslový palác s přilehlým okolím, ale také většina města. Neoddělitelnou součástí PQ byla buš workshopů, přednášek, výstav, představení, happeningů a nejrůznějších akcí.
Podívejte se na fotogalerii z PQ
Divadelnický Woodstock z papundeklu
Generálním komisařem byl americký teatrolog Arnold Aronson. Při příležitosti PQ vychází v češtině soubor jeho divadelních studií pod pracovním názvem Pohled do hloubky. Autorem výtvarného konceptu PQ byl Krištof Kintera. Událost byla rámovaná poetikou provizornosti, papundeklových beden a pruhovaných lepicích pásek. I samo PQ jako by bylo rozkročené mezi dvěma bednami: jednou nohou spočívá ve vysokých tradicích, v kontextu celosvětové mírové politiky, internacionálního a interkulturního dialogu, je vrcholovou kulturní a společenskou událostí značné prestiže. Druhá strana ovšem nese náboj naprosto neoficiální hry, svobodné tvořivosti, tržiště nápadů bez náročných kritérií.
Výstavě předcházela pečlivá selekce a příprava, přesto se průběžně vystavitelným nápadem mohlo stát cokoli. S tím souvisela velká interaktivita, hravost do infantility, které většinu PQ provázely. Poselství a poslání na jedné straně, téměř woodstocková atmosféra na druhé. Hranice umění a hry, popřípadě umělecké hodnoty, byla na letošním PQ velkým tématem, celkem kontroverzním. Vedle prací a přednášek renomovaných špičkových umělců se mohl stát respektovaným tvůrcem kdokoli, anonymně nakreslená pohlednice se cenila stejně.
Taktéž secondhandové oděvy (spíš hadry) opatřené nášivkou PQ se stávaly žádaným drahým artiklem. Navíc – cokoli se událo, mohlo být performancí. Abychom zdokumentovali hemžení, usedli jsme s kolegou fotografem do prostoru před Průmyslový palác. Během deseti minut jsme se stali domnělým uměleckým objektem, který si dokumentovali ostatní. Umělecký potenciál čehokoli dával festivalu specifickou atmosféru, ale také připomínal, že současnost je kulturními počiny zahlcená a je třeba rozlišovat a třídit.
Město jěvištěm
Řada představení a happeningů se konala v ulicích centra. Na Václavském náměstí se odehrávala dvanáctihodinová improvizace, zahrnující muže s mrtvým holubem na hlavě, muže v hroznu černých balónků, paintballové střelce a slavnostní tabuli. Jinde a jindy byly na zdech vysoko nad hlavami přilepené židle, na nichž seděli důchodci. Na náměstí Republiky tančil Dominique Boivin s bagrem. Miroslav Bambušek se svými lidmi přepadal v metru cestující. Nepodařilo se mi je najít. Policie o nich netušila. I kdybych ho našla, stala bych se dalším nečinným přihlížejícím…
Při prohlídce národních expozic bylo patrné, že forma, jakou jsou exponáty představované, je ve většině případů poutavější než samotné exponáty. Že tedy šlo především o „scénografii“ jednotlivých stánků. Islandský stánek byl omrzlý skleník, maďarský celnice, tchajwanský velký proutěný koš, nizozemský kontejner, polský zběsilá růžová plastová konstrukce. Naproti tomu velmi dobře působily jednoduché stánky, v nichž se např. promítal film prezentující konkrétní pozoruhodný projekt (například estonský Král Ubu v armádních hangárech či norské divadlo z ledu).
Český stánek v režii bratří Formanů byl výsostně interaktivní pouťovou atrakcí s náhledy do zákulisí. Zlatou trigu, nejvyšší ocenění za prezentaci, získalo Rusko za čechovovskou komoru, ve které se návštěvníci obouvali do galoší a brouzdali v několika centimetrech vody. Paradoxní někde bylo soužití moderního designu s klišé tradicionalistickými návrhy kostýmů a scén.
Jaký si to uděláš...
Někdy se dokonce zaslechlo, že studentská expozice je zajímavější a nápaditější než práce učitelů. Cenu UNESCO na podporu umění získali studenti z Chile, Koreje, Řecka, Srbska a domácí DAMU. Ve střední hale Průmyslového paláce se rozložil Scenofest, studentský scénografický festival přidružený k PQ; jeho hlavním tématem letos byli Aristofanovi Ptáci. V hale vyrostla železná konstrukce - Babylonská věž - a divadlo z papírových krabic podle návrhu Jeana Guy- Lecata. Na boku krabicového divadla vznikla zeď nářků, sdělující většinou totální nadšení nebo totální zmatek. Také zde proběhlo hlasování, zda Hamlet je či není mrtev; tento spor byl od začátku leitmotivem PQ.
V uplynulých dnech nebylo snadné rozeznat, co se právě staví anebo boří, co je záměr anebo náhoda. To skvěle korespondovalo s osobitým prostředím Výstaviště: pět tisíc umělců s Křižíkovou fontánou za zády. S postupem času PQ žilo čím dál víc svým životem, věci se rozpadaly a transformovaly, přibývalo spících a posedávajících lidí.
Aby návštěva PQ za něco stála, vyžadovala od návštěvníka velkou energii a ochotu hledat, vnímat a kombinovat. Jaký si to uděláš, takový to máš. Jeden den se mohl divák trápit, že mu každou vteřinu uniká něco neodolatelného. Jiný den dlouze bloumat a nenacházet naprosto nic, co ho oslovuje. Snad kromě festivalového baru připraveného skupinou Jednotka. V jeho blízkosti probíhaly secondhandové módní přehlídky, recyklovaly se oděvy a plyšová zvířátka se otáčela vnitřkem ven a sešívala do původních tvarů. Kdosi poznamenal, že scénografie je na recyklaci materiálů, předmětů a nápadů bytostně založená.
Pražské Quadriennale stojí na vizích a snech; na problematické základně otázek, jak vystavovat scénografii nezávisle na divadle, nakolik jde na PQ o čistou scénografii, jak se skrze ni dá komunikovat, kam všude mohou vést přesahy. PQ je zvláštní svět, ve kterém se slučuje naprostý chaos s přesnou organizací, ve kterém není snadné rozlišit, co je neznámé a zvláštní a co je pustě divné. Zůstali jsme do noci, abychom viděli nejzajímavější a nejautentičtější performanci uplynulých deseti dní: bourání Quadriennale. Oblékli jsme se do zbytků secondhandové módy, zatančili jsme si s organizačním týmem na troskách baru a odešli ke kontejnerům sledovat, co tentokrát zrecyklujeme.
