Realita očima literárních velikánů: Velký bratr by koukal

Umění nemusí jen povznášet ducha. Cílem výstavy Skvělý nový svět je návštěvníka zneklidnit, pobouřit a upozornit na orwellovské nástrahy mediálního věku.

Přehlídka děl postavená na srovnání vizí literárních velikánů Aldouse Huxleyho, George Orwella a Raye Bradburyho byla zahájena symbolicky v den výročí teroristického útoku na budovy Světového obchodního centra. Soustřeďuje se především na to, v čem se jejich předpovědi mýlily a v čem je naopak dnešní realita překonala.

Hned v přízemí pražského multifunkčního prostoru DOX vás uvítají obří sochy Stalina, Hitlera nebo Mao Ce-tunga s počty obětí zavražděných v průběhu dosavadních světových democid, tedy zabíjení lidí organizovaných vládou. Vaši malost vůči zvůli totalitních režimů ještě umocní hyperrealistická socha Zarka Baseského Obyčejný člověk, jenž nahý a s otevřenými ústy k diktátorům s úděsem vzhlíží.

Propracovaná dramaturgie výstavy návštěvníka dostane i u Panoptikonu britského myslitele Jeremyho Benthama († 1832), který na svých nákresech zachytil propracovaný systém vězení, kde má dozorce z jednoho místa přehled o každém jedinci. V expozici kresby doprovází fotografie realizace takového vězení o dvě století později na Kubě. Odtud už je jen krok k Velkému bratrovi z románu George Orwella. Tvůrcům výstavy budiž ke cti, že si odpustili připomínat tuto floskuli na každém kroku a nechávají návštěvníka samého, aby odhalil, v čem se skrývá. Tu v profilovém snímku na Facebooku, tu v přesně cílené reklamě nebo při nákupu v supermarketu. A dokonce i ve žvýkačkách pohozených na ulici, podle jejichž DNA Heather Dewey-Hagborgová vytvořila domnělé podobizny lidí, kteří je vyplivli.

Tváří v tvář smrti

Děsivé projevy totality se skrývají i ve ztrátě kontroly nad sebou samým v pasti nových médií. Zamrazí o to více, že si je často ani neuvědomujeme. V nejzazší části expozice ostatně návštěvníci zjistí, že byli po celou dobu sledováni kamerami, a sami se teď mohou kochat nevědomostí těch, kdo právě procházejí o pár pater níže. Tuto současnější rovinu výstavy doprovázejí o něco explicitnější výjevy, jako jsou rudě nasvícené lebky s vyraženými pěticípými hvězdami nebo silikonové repliky stažených lidských kůží, visící na šatních ramínkách od Jána Macka. V takové atmosféře nepřekvapí ani kolotoč svázaných diktátorů, kteří si s roubíky v ústech za zvuku děsivého smíchu ukazují holé zadnice (od Barbory Bálkové). Tyto pitoreskní výjevy "na odlehčení" doprovázejí i nové postapokalyptické obrazy Jaroslava Róny a jeho ilustrace z knihy 1984, mrazivé koláže s tematikou terorismu od Michala Cimaly nebo plastika Krištofa Kintery.

K vrcholu sociálního inženýrství

Součástí expozice je i neobvyklá instalace od uskupení Farma v jeskyni, v níž živí lidé uzavření ve skleněných kostkách demonstrují současné Japonce, kteří se stahují před nástrahami okolního světa do svých domovů (jev nazývaný hikikomori). Členitosti prostoru DOX využívá interaktivní prolézačka z lepenky zavěšená nad hlavním sálem i potrubní pošta prolínající se třemi patry a přepravující mimina z místnosti huxleyovsky nazvané Centrální líheň až k samému vrcholu systému sociálního inženýrství (společné dílo Predestinace Jense Hikela a Leoše Války), kde jim bude předurčen životní osud. Prázdné nemocniční dětské postýlky a podmanivý přednes Huxleyho díla jen umocňují děsivý zážitek, po kterém si slabší povahy snad ani nevychutnají kávu na terase DOX.

Ačkoli znalost knih Konec civilizace, 1984 a 451 stupňů Fahrenheita, které fungují jako vodítko celé výstavy, návštěvníkům hodně napoví, na své si přijdou i ti, kdo je v ruce neměli. Na začátku je příchozí seznámen se stručným obsahem děl i s reáliemi ze života autorů, výběr exponátů dále vysvětlují pečlivě vybrané citace. Kdo by snad po zhlédnutí výstavy zatoužil literárně se dovzdělat, může zasednout ke stolu a číst. Na výběr tu má z několika vydání tří ústředních knih.