Vyšla další ročenka české architektury, která vždy zjara široké veřejnosti nabízí přehled o tom, co nového a podnětného se děje v domácí architektuře. Odborníci stavby povětšinou dávno znají z časopisů, a tak spíš můžou dle libosti, vkusu a zaměření přitakávat nebo se rozčilovat nad subjektivní volbou editora, který se rok od roku mění.
Alexandr Skalický se svým výběrem vymezuje vůči strohosti a přísnosti, která je pro současnou českou architekturu tak typická. Dost bylo krychlí a kvádru, mohl by znít podtitul aktuální ročenky. Asi i proto je v ní nejvíce zastoupena střední generace skoro čtyřicátníků, už tolik nezatížená vyrovnáváním se s historií a návratem k funkcionalistickým základům.
Mimo hlavní proud plave brněnský architekt Zdeněk Fránek, který začínal u organické architektury. V ročence je zastoupen hned třemi "dynamickými a plastickými" domy (dva z nich stavěl pro sebe). Vůbec většinu otištěných projektů tvoří rodinné domy či drobnější stavby. K nejpůsobivějším patří kaple sv. Antonína v Černé u Měřína od Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře, která tvarem připomíná loď sbitou z prken, mírně zvednutou nad terén a odstavenou na břehu potoka.
Že ani vysoká škola nemusí vypadat usedle, ukazují křivky a nečekané průhledy lékařské fakulty v Hradci Králové od autorské dvojice Michal Juha, Jan Topinka. Nejdynamičtější stavbou ve výběru je ale sídlo firmy Sipral, která vyrábí materiály pro opláštění budov. Aby se architekti Daniela Polubědová a Stanislav Filaha vyhnuli fádnosti "administračky", opatřili ji pestrobarevnou grafikou ze zbytků různých plechů a skel z nabídky investora a z fasády tak fakticky vytvořili vzorkovník.
Kniha neopomíná ani několik mimořádně zdařilých rekonstrukcí. Olomoucké Arcidiecézní muzeum od studia HŠH, pivovar v Litomyšli, který zrekonstruoval Josef Pleskot, nebo brněnskou Vaňkovku od tamního ateliéru DRNH spojuje stejný přístup ke kulturnímu dědictví: architekti nenásilně, ale jasně deklarují nové využití historických budov a zřetelně oddělují své zásahy od původních vrstev.
Že letošní výběr Alexandra Skalické je mimo domácí architektonický mainstream, dokládá i to, že pouze tři z jednatřiceti vybraných realizací bodovaly v některé z mnoha soutěží (i když je nutno dodat, že některé z domů úspěšných loni v Grand Prix Obce architektů už byly otištěny v předchozích ročenkách). Jako hozená rukavice české architektuře je to
zajímavá výzva.
