Jeho obrazy, sochy a skulptury se dobře poznají, mají osobitý styl. Jsou nepřehlédnutelné už jen proto, že často vzbuzují vzrušené reakce a diskuse, jako třeba provokativní pomník jednomu z nejslavnějších pražských rodáků Franzi Kafkovi. Jejich autor, výtvarník Jaroslav Róna, kterému bude 27. dubna padesát let, se drží své cesty a nezdržuje se příliš tím, co si o tom druzí myslí. Dělá si pořád svoje a ctí přitom také dobré řemeslo.
Patří mezi přední postmodernisty, i když jej někteří teoretici a umělci pokládají za staromilce, protože se tvrdohlavě opírá o nejtradičnější výrazové prostředky. Obraz je totiž v jeho podání obrazem a socha není instalací, ale stále zůstává sochou.
Rónovy obrazy charakterizuje podle kritiků hutný a jakoby hřmotný rukopis plný zemitých barev. Autor vtahuje diváky do svérázně pojatého obrazu světa plného nadčasových končin, v nichž se odehrávají mysteriózní příběhy založené na obecných i osobních mýtech. K inspiraci a tvorbě děl, v nichž se dotýká lidského nitra, mu jistě pomáhá i zvláštní atmosféra židovského hřbitova, kde má svůj obytný ateliér.
Sochař, malíř, keramik, sklářský výtvarník, zakladatel výtvarné skupiny Tvrdohlaví, které vymyslel jméno, ale také scénický výtvarník, literát či vysokoškolský pedagog - to všechno je Jaroslav Róna. A vedle toho člen Staré party, organizace B.K.S. (Bude konec světa) a rytíř Řádu Zelené berušky a dlouholetý člen pražského Divadla Sklep. A také performer, schopný "trhat bránice" diváků naladěných na stejnou vlnu humoru tria Tros Sketos, které vytvořil spolu se špičkovými výtvarníky Alešem Najbrtem a Františkem Skálou. Pro mnohé však objevila jejich smysl pro humor, absurditu a mystifikaci až znělka 37. mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
Róna, narozený v Praze 27. dubna 1957, označuje sebe a svou generaci za generaci "šedého podzámčí", která se vyvíjela v temných normalizačních letech. K výtvarničení tíhl už od dětství a dostal se k němu tak, "že to bylo jediné, co mu šlo". Přesto na střední výtvarnou školu přišel až oklikou přes výuční list kožešníka. Nakonec byl přijat i na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru sklářského výtvarnictví u uznávaného profesora Stanislava Libenského, kde nesmírně oceňoval tamní liberální atmosféru. Absolvoval v roce 1984.
Od roku 1986 se zúčastňoval legendárních Konfrontací a o rok později stál u zrodu skupiny Tvrdohlaví, která ještě před listopadem 1989 překvapivě pronikla i do takzvané oficiální kultury. Kromě odskoků divadelních, filmových - podílel se na výtvarném řešení filmu režiséra Vladimíra Michálka Amerika, který byl nominován na Českého lva -, či tvorby originálních literárních textů se věnuje především malování a sochařině, což mu i podle mínění jiných jde asi nejlépe. Od roku 2005 vede ateliér sochařství na pražské Akademii výtvarných umění.
Několik děl ovšem proslavilo Rónu i u lidí, které jinak příliš neoslovuje. Jedním z nich je právě Kafkův pomník. "Původně jsem si myslel, že je to nemožné setkání s géniem, že se nedokážu té jemnosti ani dotknout," říkal Róna o vztahu ke svému oblíbenému spisovateli. Ale "jezdecká" socha inspirovaná Kafkovou povídkou, kdy subtilní spisovatel osedlává mohutnou bezhlavou postavu, zdařile vyjadřuje Kafkovo vnitřní rozpolcení, které na sebe v textech prozrazoval. A návštěvníky Prahy vyzývá k nesčetným interpretacím podobně jako samo Kafkovo dílo.
Dalším takovým je třeba cena Anděl, při které interpreti populární hudby přebírají jeho sošku anděla hrajícího na šalmaj. Umění posuzuje Róna subjektivně, stejně jako jeho tvorbu posuzují návštěvníci galerií. "Buď to působí, nebo to nepůsobí," vysvětluje výtvarník zastoupený v řadě sbírek. "Svou práci nabízím, ale nikomu ji nevnucuji. Dělám ji proto, že ji dělat chci," říká umělec, pro něhož je tvoření dobrodružstvím.
Foto: archiv, Tomáš Nosil
