Ráno umýt v potoce, dopoledne pak vyplní zvuková kulisa tranzistoru a sekačky na trávu. Po gulášku z konzervy dojde na volejbal se sousedy a večer na kytaru a buřty u táboráku. Svět chatových osad je pro někoho idylický, pro dalšího odpudivý.
Veronika Zapletalová zdokumentovala svébytný český fenomén s laskavým sarkasmem. Fotografický cyklus Chatařství, s kterým v posledních letech objela svět, teď vychází knižně.
Fotografie z cyklu Chatařství: zde
Na začátku sedmdesátých let vytvořil Pavel Štecha sociální dokument Majitelé chat, který po deseti letech završil komparativními snímky stejných objektů i jejich víkendových obyvatel. Šestatřicetiletou umělkyni ovšem sociální vztahy zajímaly až druhotně. Fascinovala ji spíš sama „architektura lidských snů a možností", jak zní podtitul knihy. To, jak výtvory lidového kutilství, limitované vkusem a úsporností, ovlivňují krajinu a formují prostředí. „Chtěla jsem zachytit mizející svět, byla jsem totiž přesvědčená, že chaty časem vytlačí mnohem odpudivější podnikatelské baroko, kterým je zbohatlý majitelé nahradí," přiznává Zapletalová.
V roce 2001 dostala od Klubu turistů darem asi stovku map. Označovala si v nich názvy chatových osad, až papír pokryla hustá síť oranžových teček. Když s fotoaparátem vyrazila do terénu, většinou po vlastních nebo veřejnou dopravou, pořídila tisíce snímku. Vesměs volila styl věcné dokumentace, fotografovala nejraději za podmračeného počasí, chatky zabírala vcelku a komponovala je na střed. Jediným autorským vstupem tak byl výběr souboru čítajícího na pět set fotografií. Na výstavách z nich vytvářela mozaiky, pokaždé odlišné, v nichž jednotlivé záběry kladla do absurdních vztahů. V knize se takovéhoto komunikativního uspořádání vzdala a stejnou kolekci přehledněji rozčlenila do devíti oddílů.
Prvorepublikovým trampským srubům z kulatiny, rozesetým volně v romantické krajině podél Berounky či Sázavy, konkurují okázalé víkendové vilky, ovlivněné duchem kotěrovsko-gočárovské moderny. Divácky nejvděčnější a nejbizarnější podívanou ale nabízí období reálného socialismu. Zatímco dříve chaty sloužily zejména k rekreaci střední a vyšší třídy, po roce 1948 a především po invazi dvacet let nato se totiž páteční úprk z města na chatu stává jednou z mála státem tolerovaných možností seberealizace.
Fotografie Veroniky Zapletalové ukazují, k čemu vedla kombinace nedostatkové ekonomiky, českého kutilství a touhy po kráse. Chatky jsou obité vlnitým plechem, linoleem i igelitovými ubrusy. Palandy si chataři vmontovali do sudů od piva, vyřazených maringotek či plovárenských kabinek. Na zahrádkách zbudovali skleníky z PET lahví a zavařovacích sklenic a vyzdobili je betonovými hřiby nebo gumovými figurkami na tyčkách pro rajčata.
Automechanik si do plotu z pletiva vetknul coby cechový erb svíčky do vozu. Najdou se tu psí boudy věrně kopírující formu vedle stojícího domu. Vrcholem je asi laminátová roura ze skladů německé armády. Uvnitř jednotky pro případ katastrof se skrývá plně elektrifikovaný třípokojový byt s myčkou a pračkou. „Sebralo to energii celému kempu, tak si majitel musel chatu přesunout na druhou stranu potoka. A nedávno jsem se dokonce dozvěděla, že ji instaloval na pontony a plave," líčí Zapletalová.
Umělkyně, která sama sebe nejraději označuje za sochařku uvažující o architektuře fotoaparátem, nezapře studium v ateliéru Kurta Gebauera na pražské VŠUP a sympatii k tradici české grotesky. Ač sama zdůrazňuje, že hodnocení přenechá divákovi, její výběr působí úsměvně až sarkasticky, přitom sympatie k zhmotněnému malířskému art brut je zjevná. A přestože zrcadla v omítce či vrata obložená cihlami působí naivně a neuměle, pro Zapletalovou představují chaty především potenciál nápadů. „Kdyby se některé z nich kultivovaly vysokým stylem, bude z toho hit."
Foto: Veronika Zapletalová, Petra Mášová
