Na příběhu architektury 20. století ukazuje nová výstava v Galerii Jaroslava Fragnera, jak různé sexuality a genderové role utvářely architekturu, prostor a proces architektonické tvorby. Také ale nastiňuje, jak naopak architektura a urbanismus ovlivňují genderové stereotypy ve společnosti. Autoři expozice si na pomoc vzali díla a myšlenky předních architektů starší i nedávné historie i moderních a současných umělců. Spolu s nimi hledají odpověď na otázku, která stojí v názvu výstavy Je architektura sexy? Výstava potrvá do 25. září.
Jako příklady slouží domy od Adolfa Loose, stavby a názory předního modernisty Le Corbusiera, kritické texty F. X. Šaldy, Bohuslava Brouka, Bohumila Markalouse nebo profeministické příručky Bruno Tauta. Na výstavě. Díla a myšlenky dalších předních architektů a umělců - Jana Kotěry, Jana Zrzavého, Jana Kaplického, Ilony Neméthové, Kateřiny Vincourové, Pavla Karouse, Lenky Klodové - doplňují návrhy a design z anonymního prostředí, které ale také mají formotvornou roli. Výstava je programově napojena na festival Prague Pride, který se brzy uskuteční.
"Sex a éros hrají klíčovou roli v našich životech a pochopitelně od pradávna i ve všech uměleckých oborech," říká ředitel Galerie Jaroslava Fragnera a jeden z kurátorů Dan Merta. "Chceme ukázat z různých úhlů, že to platí i pro architekturu, i když tato inspirace je zde mnohdy ukryta rafinovaněji. Prostě Freud vedl ruku nejen hudebníkům a výtvarným umělcům, je ukryt i za rýsovacími prkny předních architektek a architektů," vysvětluje východiska autorů výstavy.
Její záměr vychází z přesvědčení, že sexuální identifikace i sexuální praxe se uskutečňuje i v architektonickém prostoru. "Stereotypy a historické tradice patriarchálního řádu měly výsostný́ vliv na utváření identity architektů i architektek a jejich tvorby," míní další kurátor Ladislav Zikmund-Lender. Od počátku 20. století po současnost vidíme na jedné straně tendenci toto schéma potvrdit a legitimizovat, na straně druhé stejně intenzivní snahu jej narušit, dekonstruovat a překonat, uvádí.
Výstava představuje relace ženského a mužského prostoru, věže jako dominanty maskulinity i ženské symboly rozevření prostoru. Šikmá plocha kubismu je představena jako vzepření se horizontálnímu a vertikálnímu modu, návštěvníci se dozvědí o přiznaných erotických inspiracích architekta Kaplického i o historii a typických znacích architektury vykřičených domů.
Část expozice se věnuje odhmotnění architektury nebo plastu jako materiálu (neuskutečněné) budoucnosti či fenoménu proměnlivosti. "Zde představené projekty ukazují radikální vize nové podoby architektury konce 60. let, které jsou na jedné straně určené představou sdílené intimity a lepší, otevřené společnosti a vedle toho minimálně ve stejné míře nadšením kosmického objevování," upřesňuje Filip Šenk.
