Výstavě Rock na vsi Lukáše Miffka v Galerii České pojišťovny se jedno upřít nedá: člověk na ni hned tak nezapomene. Otázkou zůstává, jaký důvod ho k tomu vede a jestli je to ve výsledku dobře. Jak název napovídá, sáhl jednatřicetiletý rodilý Pražák a absolvent pražské akademie, který prošel malířskými ateliéry Antonína Střížka a Michaela Rittsteina, tentokrát do tenat venkovské idyly. Aby nebylo o autenticitě sporu - hned na Slovácko.
Právě tento výběr tady hraje klíčovou roli. Důvod je jasný. Už od dob Slovácka sa súdí i nesúdí a Našeho dědka Josefa tato oblast v očích většiny národa spolehlivě funguje jako mentální i vizuální absurditka na hranici grotesky. Slovácko se vžilo jako místo, kde se všechno točí kolem zabijaček, vína a sexu a nezbytnou výšivkou s folklórním ornamentem musejí být bezpodmínečně opatřeny každé džíny. Kroje pak cokoli, včetně případné tragédie, posouvají do divadelní roviny. Miffek v tomto ohledu tedy vsadil na jistotu a zřejmě si tak i podvědomě vymezil ta nejprvoplánovější tematická schémata, která dál jen spolehlivě naplňuje.
Aby snad nedošlo k omylu, doplnil své pečlivě promalované hrdiny kresebně pojatým pozadím, které jim vytváří kontext a implantuje do obrazů děj, jinými slovy řečeno příběh. Roli tady samozřejmě hraje i stylizace à la Disney, která má jako spousta jiných narážek ozřejmit, že se tu jedná o humor. Což ovšem není problém, protože Lukáš Miffek je tak polopatický, že polopatičtější už asi být nemůže. Svá plátna úporně pointuje - slovně i vizuálně, takže připomínají komunální vtípky z Dikobrazu.
Nejsem si jist tím, že „v převážné většině výstupů stojí za nevážnou formou důmyslně promyšlený, vážný obsah", jak odvážně tvrdí ve svém textu k výstavě Kateřina Tučková. Ty zručně namalované obrazy jsou naopak většinou jen banální a představují velmi bizarní podívanou, která navíc - kromě jiného „kulturního" prostředí - nepřináší v rámci jeho tvorby nic nového. Miffkovy obvyklé pohledné pin-up girls si jen navlékly kroje a místo sněhuláka jim pod sukně kouká kačer; penis nepředstavuje okurka, ale pro změnu žížala, sem tam se v pozadí pomotávají sudetské hrázděnky ze starých obrazů o odsunu.
Také jako živý vstup „žhavé současnosti" do bukolické idyly slouží prvoplánová kérka na dívčím lýtku nebo tag na ptačí budce. Lukáš Miffek nikdy nepatřil mezi umělce „meditativního" typu, určitá odlehčenost k němu patří a velmi pravděpodobně vždycky patřit bude, ale v tomhle případě už se stává spíš přítěží.
Foto: Galerie České pojišťovny
