Slovenská sezona nejen v Moravské galerii

Výstava Slovenský mýtus, která je od 20. dubna k vidění v Moravské galerii v Brně, patří k největším polistopadovým přehlídkám umění zpod Tater. O aktuálním dění na výtvarné scéně našich východních sousedů se ale divák mnoho nedozví. Expozice spíš nabízí podněty k novému pohledu na národní mýty, a to nejen slovenské. A především výstavní koncept, který se v tuzemských galeriích zas tak často nevidí.

Bratislavská premiéra výstavy na podzim 2005 zaznamenala mimořádný ohlas. Jak konstatuje kurátor Dušan Buran v časopisu Art and Antiques, pro zhruba 15 000 návštěvníku (což je na slovenské poměry nadstandardní číslo) to byla především šance vidět rodinné stříbro, jelikož kvůli zdlouhavým rekonstrukcím svých budov má Slovenská národní galerie už několik let sbírku domácího umění 20. století pěkně zamčenu v depozitářích. Vedle ukázky "špeků" slovenské moderny se autoři především pokusili zpracovat osudové téma slovenského umění: hledání národní identity.

Zbytek střední Evropy si romantický historismus spojený s národními mýty odbyl v 19. století. V prvních desetiletích minulého století v Česku už zuřila avantgarda, která tavila cizí vlivy do vlastního esteticko-vizuálního jazyka. A tak nejen Emil Filla byl v té době okouzlen "původností" slovenského umění, které zachycovalo obraz rurální země obývané bohabojným, zpěvným lidem.

Kontury horských dolin, siluety dřevených chalup, rolníků v širokých kloboucích a žen v plachetkách hráli podle Dominika Tatarky v slovenské kultuře podobnou roli jako totemy u indiánů. Okouzlení čeští umělci pořádali spanilé jízdy na východ, aby hledali rázovité kroje, obyčeje i lidské typy. Josef Šíma přenesl do svých obrazů motiv baladické krajiny. Karel Plicka ve svých fotografiích i filmu Zem zpívá dovedl romantický mýtus pracovitého, emotivního slovenského lidu k dokonalosti.

Podíl a vliv českých umělců na vytváření slovenského mýtu brněnská repríza výstavy posílila a zvýraznila. Avšak paralelně ukazuje, že zatímco čeští umělci jezdili na "slovanské Tahiti", ti slovenští mnohdy ukazovali jinou zem, která moc důvodů ke zpěvu neměla. Výmluvný je případ Jánošíka: zatímco pro Čechy je jeho poprava rozuzlením romantického příběhu, pro Slováky zahrnuje i tragické téma kruté prohry.

Autoři projektu Katarína Bajcurová, Aurel Hrabušický a Alexandra Kusá téma odlehčují nadhledem a humorem. Tvrdí, že uskutečnili frontální útok na "auru" samonosného díla. Nevystavují jednotlivé klenoty, ale obrazy, fotografie či grafiky zřetězili do tematických celků, které na sebe navazují, komunikují spolu a vytvářejí tak příběh, jenž se vine celou výstavou. Téma náboženských obřadů plynule přechází ve zvyky, lidové slavnosti, v ilustraci lidových písní a balad, dál v motiv slovenské melancholie, vandráctví, stísněnosti mezi horami. Z ní se vynořují zbojníci jako"rytíři bez erbu v zemi bez rytířů" a tak dál.

Výstava rovněž ukazuje, že stereotypy jsou platné obecněji, nejen v lokálním kontextu, a že mezi českými a slovenskými mýty existují různé paralely (obdobou slovenské pracovitosti jsou zlaté české ručičky, silné jsou v obou kulturách třeba motivy pijáctví). Autoři se ale úmyslně vyhnuli dílům poplatným problematické době fašistického Slovenského státu či socialistického realismu. Přitom zhodnocení či alespoň nastolení otázky, zda například pro zobrazení Slovenského národního povstání neposkytl vzor už Martin Benka heroizací podtatranského lidu, by na takovéto výstavě bylo zajímavé a očekávané.

Hlavní těžiště výstavy je ve zmiňované moderně, jen letmo autoři postihli odlesky slovenského mýtu v současném umění. Přitom v mumraji globální evropské vesnice jsou lokální témata znovu aktuální a zajímavá. V polovině dubna například zvítězil v českém kole Essl Award, kterou majitel rakouské kutilské firmy Baumax štědře dotuje mladé umělce z chudého Východu, student pražské Akademie Tomáš Džadoň.

Rodák z Popradu si 4000 eur odnesl za aseptickou bílou krychli, ze které se linula vůně domácí slaniny. Kontrast mezi formou a obsahem, mezí tím, jak věci vypadají a jaké jsou, je pro Džadoně metaforou dnešní doby, která příliš klade důraz na povrch a vnějšek, na design. Skutečnou hodnotou a obsahem jsou pro šestadvacetiletého umělce právě tradice, a tak s nimi soustavně pracuje. V dalším díle například použil socialistické paneláky jako podstavec pro tradiční roubenky, a ty zase jindy přetvořil na karavany coby symbol doby, ve které se mobilita, flexibilita a rychlost stávají hlavní sociální výhodou. Jeho díla společně s prácemi dalšíh devíti finalistů soutěže lze vidět v Moderní galerii AVU poblíž pražského Výstaviště