Svět Ivana Komárka bude velmi pravděpodobně už navždy definován především lidským tělem. Jeho rukopis je v dnešní době pevně dán, a i když si nepřestává hrát, zdá se být skoro jisté, že po výrazové stránce se u něj mnoho věcí nezmění.
"Experimentu" se dopouští především v rámci výběru materiálu, se kterým pracuje. Maluje samozřejmě na plátno, ale používá i plexisklo nebo černou střešní lepenku. Zmnožuje svůj svět a ten, koho jím dokázal uchvátit, určitě ocení i jeho novou výstavu v pražském Mánesu.
Komárek v ní shrnuje zhruba posledních deset let své tvorby. Kromě nových obrazů, které hrají v expozici prim, představuje svému pražskému publiku právě starší série maleb na plexi a IPĚ v míře, která tu prý ještě nikdy nebyla k zastižení. Ivan Komárek sice využívá vizuální možnosti materiálů celkem zručně, ať už jsou to průhledy nebo černý podklad, ale zásadní změnu kvality to nepřináší. Ani nemůže, protože rukopis i tematika zůstávají stejné. K jisté unifikaci přispívá i téměř totožný formát většiny obrazů.
Smyslně založená groteskní figurace Ivana Komárka má švih, který je dán především živostí jeho kresby. Ta mu stále slouží jako základní tvůrčí "metoda" a dekorativně modifikovaná linearita se do jeho obrazů promítá v mnoha ohledech, ať už jsou to výrazné obrysové linky nebo často naddimenzovaný rozmáchlý podpis, který je nezřídka nedílnou součástí lehce plakátovitých obrazů, jejichž hlavní kvalitou je sdílná ilustrativnost. Výsledek je často pohledný, dynamický s očekávaným "designem". I to je jedním z důvodů, proč výstava vypadá dobře. K její vizuální přitažlivosti přispívá kromě výrazného rukopisu také otevřená, ale v podstatě akademická a tedy nešokující erotičnost, která je pro Ivana Komárka typická a pro diváky přitažlivá. Přestože je zřejmé, že jeho plnokrevné obrazy vládnou koloristickou efektností a mají svou přitažlivost, nejlépe vycházejí naopak drobné formáty semknuté monochromem a neokázalou "rytkou".
Ivan Komárek je možná i díky svému jménu zřejmě predestinován k tomu, zabývat se především organickými tvary. Lidské tělo je pro něj vším. Tam kde mají jeho "přimacatělé" akty svou logiku, je výborný, ale jako univerzální chapadla, která se stejně tak upínají k vesmíru, přírodě, esoterice, mytologii, hloubkám lidské existence nebo hravému všednodennímu bytí - jinými slovy, která lze napřít jakýmkoli směrem a všude stejně účelně, prostě nefungují. Tím chci jen říct, že jeho nové práce manýristickou sérii nepřekonaly.
Foto: Alexandr Janovský
