Španělsko pro pamětníky, fotky bez foťáku a dřevotříska
12.03.2010 08:30 Původní zpráva
Vzhledem k tomu, že jsme se na tomto místě asi ještě nikdy nevěnovali fotografii, tady je několik pozvánek na pár fotografických výstav, na které je možné momentálně narazit v hlavním městě. Fotografie je dneska médiem stejně přístupným jako kresba, a tak se není čemu divit, že pouze jeden z autorů je v pravém smyslu profesionální fotograf.
Madridský Luis Ramón Marín byl aktivní v době, kdy byla fotografie ještě v plenkách, a jeho snímky mají všechny poetické příznaky artefaktů, které promlouvají z minulosti. Jeho práce z let 1908-1940 vystavuje do 16. dubna pražský Institut Cervantes. Celkem je k vidění šest desítek černobílých dokumentárních fotografií, které zachycují všední i nevšední život ve španělských ulicích. Mezi raritní patří jedny z prvních leteckých záběrů. Ve Španělsku patří Marín mezi znovuobjevované fotografy a vzhledem k tomu, že v novinách Informaciones publikoval ročně kolem tisícovky snímků, bylo jistě z čeho vybírat - pozůstalost dnes obsahuje téměř dvacet tisíc negativů, většinou ještě na skleněných deskách. Poslední fotografie pořídil v obleženém Madridu během španělské občanské války. Ten, kdo se chce přesvědčit o tom, jak se na Pyrenejském poloostrově rodila moderní fotoreportéřina, neměl by váhat.
Běla Kolářová - slavná žena slavného manžela, je umělkyní minimálně dvou velmi výrazných poloh, které spojuje slovo experiment. Jednu představují asambláže komponované z drobných předmětů, jako jsou žiletky, kancelářské svorky nebo sponky; druhou je právě fotografie. Je typické, že Bělu Kolářovou zajímá především ta, která vzniká bez použití fotoaparátu, tzv. fotogramy. Na ně navazují rotační fotografické rentgenogramy kruhu, fotografické kresby světlem, práce s "umělým" negativem a předmětné komponované vzorníky - někdy čistě geometrizující, jindy s příklonem k zobrazivému světu. Klíčovou roli u snímků Běly Kolářové hrají světlo a pohyb, právě jejich pomocí dosahuje výrazu i významu. Běla Kolářová patří k nejoriginálnějším umělcům své doby a dokazuje to i na poli fotografie. Její výstava v pražské Galerii fotografie Louvre trvá až do 2. května a je určena spíš pro sovy než pro skřivany, otevírá se v jednu, končí v deset večer.
Také posledním dnešním umělcem je fotografující nefotograf, i když právě snímky už léta neodmyslitelně patří do jeho výrazového arzenálu a cyklus Skryté podoby z roku 1995 je jedním z jeho nejúspěšnějších projektů. Extvrdohlavec Jiří David se představuje aktuální sérií snímků na místě fotografii zasvěceném až do morku kostí - v Ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě. Jeho výstava se jmenuje OSB - oriented strand board, což jsou lisované dřevotřískové desky, které v jeho fotografiích hrají roli umělého strukturovaného prostředí, které vytváří kontext buď některým běžným užitkovým předmětům, třeba židli, nebo tělesům vyrobeným ze stejného materiálu. David pak zachycoval lehce vyprázdněné akademicky komponované prostorové situace, ve kterých si pohrával třeba s kategoriemi světlo a stín. Obsáhlý cyklus, z něhož nepatrný výběr je k dispozici, vznikl v roce 2009 a patří k poetice věci, že světlo světa spatřil také v zahradním ateliéru, tentokrát ovšem u Davidů na Zbraslavi.
Foto: IC, GFL a AJS
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.