Tance a s nimi spojené slavnosti z období renesance a baroka představuje expozice ve Valdštejnské jízdárně. Rozsáhlý projekt připravila Národní galerie v Praze a vedle výtvarných děl vystavuje i hudební nástroje, kostýmy, divadelní rekvizity, vějíře, sklo, porcelán, taneční příručky a další dobové tisky.
Vystavená výtvarná díla se podle ředitele Sbírky starého umění NG Víta Vlnase snažila zachytit nezachytitelné - čas, rytmus, pohyb. Koncepci výstavy její kurátorka Andrea Rousová postavila na kontrastu dvorského tance a tance lidového. Tanec šlechty souvisel především s maškarními plesy či tanečními vystoupeními v divadle, byl alegorií jara, mládí či harmonie. Venkovský tanec byl spojen především s dobou posvícení či se svatbami a podobnými událostmi; v něm byla zase symbolika bláznovství a neřesti.
Problematická blízkost těl
Rozporuplné bylo podle Rousové také vnímání tance - tančilo se velmi často a ve vyšších kruzích bylo nutností umět tančit. Kazatelé a mravokárci ale proti tanci ostře vystupovali a považovali jej za nástroj ďábla, který svádí ke hříchu a neřestem. Vadila blízkost těl i zvednuté sukně tanečnic, tanec přitom opravdu byl jednou z mála možností, jak mohli být muž a žena na veřejnosti ve vzájemné těsné blízkosti.
Výstava na téma tance a s ním spojené slavnosti ve výtvarném umění je ojedinělým projektem, který dosud nebyl ve světě uveden, uvedla kurátorka. Období od renesance po baroko a rokoko patří mezi nejatraktivnější nejen z hlediska vývoje motivu tance v umění, ale i tance samotného.
Výstava Tance a slavnosti 16. až 18. století potrvá do 3. května. Od 13. ledna ji doplní ještě drobnější expozice, kterou ze svých děl uspořádá Sbírka grafiky Narodní galerie ve Schwarzenberském paláci. Ponese název Smím prosit? a bude se věnovat jen tanci v době rokoka.
Kromě Národní galerie v Praze zapůjčily exponáty do výstavy tuzemské státní i církevní instituce, zahraniční zápůjčky ovšem podle pořadatelů nebyly možné kvůli finančním nákladům.
Foto: NG
