Patrik Hábl nepatří mezi umělce jejichž jméno by budilo na veřejnosti zbytečný rozruch, jako člověk působí spíš nenápadným dojmem a jeho obrazy nevyvolávají skandály. Přesto má tento pětatřicetiletý absolvent Nešlehova malířského ateliéru na VŠUP, který prošel i školou Vladimíra Kokolii na pražské akademii, za sebou pořádný kus práce.
Tomu, kdo by jeho tvorbu sledoval jen prostřednictvím jednotlivých obrazů v rámci kolektivních výstav nebo drobných samostatných prezentací, může jeho první velká autorská přehlídka v pražské galerii Dolmen docela otevřít oči. Je na ní vystaveno zhruba padesát pláten z posledních dvanácti let a navíc ji doprovází výpravná obrazová monografie, kde je jich dvojnásobek. Přestože naprostá většina pláten spolehlivě funguje sama za sebe, právě mnohost v tomto případě přináší poznání, že Patrik Hábl představuje na české výtvarné scéně zralou individualitu, která rozhodně má co říct.
Jeho přednostmi jsou kvality, které se v dnešní mělké a rychlé době moc nenosí - především hloubka a citlivost, také rukopis má zvláštně subtilní, někdy se zdá, že až křehký. Přestože jeho malbě nechybí hutnost, často si nezadá s akvarelem. U Hábla vůbec často věci vypadají jinak než by měly a to je další přitažlivá věc, která nutí neulpívat na povrchu. Vychází z reality, ale vyjadřuje ji abstraktně. Je krajinář, ale je schopen vzpomínky na krajinu. Většinou pracuje jen s několika málo barvami, ale i když se jeho obrazy mnohdy utápějí v temnotě, je stále zřetelným koloristou. Maluje obrazy, ale ty mají grafický rozměr. Mimochodem jsou stejného rodu jako některé práce jednoho z našich nejzajímavějších grafiků Jana Vičara.
Háblovy rozechvělé obrazy jsou nepopisné, leckdy skoro monochromy, které se k tvaru otevírají zevnitř. Svou tvárnou roli v nich má i podložka. Používá plátno i jutu, často nenašepsované, takže působí jak barvou, tak rastrem jako scelující i rozkladný prvek zároveň. Hábl dokáže málem naznačit mnoho, pozemskou krajinu u něj vytvoří horizont, krajinu mraků průsvit.
Instalace je celkem povedená, otevřená je několika důležitými plátny z konce 90. let, jako jsou jeho asi nejznámější Ponorka (1999) a především Chodec (1998), který zřetelně ukazuje na inspiraci Munchem. Jsou to poslední plátna, na kterých hraje roli lidský subjekt, figura nebo její symbol. Pak už se Chodcem stává divák. Také chronologie přestává být důležitá, protože Háblova plátna jsou plná bezčasí. Jen série květů jsou instalovány zbytečně nahuštěně, takže požírají samy sebe a působí brutálněji agresivněji než doopravdy jsou.
Háblovy obrazy jsou často živé jako vodní hladina nebo kůže jaguára. A když už jsem u toho, mají i jinou vlastnost, kterou právě v souvislosti s jaguárem trefně naznačuje Borges. Říct jaguár znamená říct jaguáři, kteří ho zplodili, jeleni a želvy, které sežral, pastvina, na které jeleni nacházeli obživu, země, která zrodila pastvinu, a nebe, které dalo zemi světlo....
Foto: archiv
