Díla výtvarníka Jaroslava Róny nezůstávají bez povšimnutí, ať už se jedná o jeho sochy Franze Kafky v Praze, Jošta Lucemburského v Brně či Dítěte z Marsu na Ještědu. Ve své tvorbě se často zamýšlí nad tématem zla, obrací se také k archetypům, mýtům a snům, odráží i rodinnou zkušenost s holokaustem. Malíř, sochař, grafik a sklář Róna, známý rovněž jako člen umělecké skupiny Tvrdohlaví a divadla Sklep, oslaví 27. dubna šedesátiny.
O výtvarníkovi se ví, že si dělá pořád "svoje" a ctí přitom dobré řemeslo. Patří mezi přední postmodernisty, i když jej někteří teoretici a umělci pokládají za staromilce, protože se opírá o nejtradičnější výrazové prostředky. Obraz je totiž v Rónově podání obrazem a socha není instalací, ale zůstává sochou. Jeho obrazy charakterizuje podle kritiků hutný a jakoby hřmotný rukopis plný zemitých barev, kterým autor diváky vtahuje do svérázně pojatého světa.
Debatu vzbudila v poslední době Rónova socha Jošta, moravského markraběte a později i římského krále, odhalená v roce 2015 v Brně. Jezdecká skulptura, pojatá jako alegorie odvahy, má podle některých kritiků naddimenzované prvky a působí netradičně. Lidé ji připodobňují k Donu Quijotovi, jiní ji kvůli dlouhým nohám nazývají Žirafou. Sochu provázely kontroverze od počátku, soutěž se musela opakovat. Dnes je ale Jošt místem schůzek i cílem turistů.
"Rozhodl jsem se odklonit od samotné historické osobnosti markraběte Jošta a spíše posunout do ohniska mého zájmu téma středověkého velmože, s nímž je neoddělitelně spojen ideál rytíře a rytířství jako jeden ze základních pilířů kultury a moci středověké křesťanské Evropy, jejíž samozřejmou součástí byly země české i moravské," popsal svůj koncept Róna. Na osmimetrovém díle vážícím čtyři tuny pracoval výtvarník zhruba tři roky.
K další jeho známé plastice ve veřejném prostoru patří památník Franze Kafky v pražské Dušní ulici. "Původně jsem si myslel, že je to nemožné setkání s géniem, že se nedokážu té jemnosti ani dotknout," řekl Róna o vztahu ke svému oblíbenému spisovateli. Ale "jezdecká" socha inspirovaná Kafkovou povídkou, kdy subtilní spisovatel osedlává mohutnou bezhlavou postavu, zdařile vyjadřuje literátovo vnitřní rozpolcení, které na sebe v textech prozrazoval.
Róna je dále autorem Mytické lodi na nábřeží v Bratislavě, lampy Edison v Liberci, dvou odlitků Dítěte z Marsu v pražské Hadovce a na Ještědu, plastiky David a Goliáš na chebském Špalíčku nebo Sépie na nádvoří tamního hradu. Výtvarník se věnuje rovněž volné tvorbě, vytvořil i některá ocenění, například zlatou sošku Anděla se šalmají, ocenění za mimořádné počiny v hudební tvorbě. 
Róna, narozený 27. dubna 1957 v Praze, označuje sebe a svou generaci za generaci "šedého podzámčí", která se vyvíjela v temných normalizačních letech. K výtvarničení tíhl už od dětství, na střední výtvarnou školu přišel ale oklikou, přes výuční list kožešníka. Posléze byl přijat i na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (absolvoval v roce 1984) do ateliéru sklářského výtvarnictví k uznávanému Stanislavu Libenskému, kde oceňoval tamní liberální atmosféru.
Od roku 1986 se Róna zúčastňoval legendárních Konfrontací a o rok později stál u zrodu skupiny Tvrdohlaví, která ještě před listopadem 1989 překvapivě pronikla i do takzvané oficiální kultury. Výtvarník si odskočil rovněž k divadlu či filmu, podílel se například na výtvarném řešení filmu Amerika režiséra Vladimíra Michálka. V letech 2005 až 2012 Róna působil jako vedoucí pedagog v oboru sochařství na pražské Akademii výtvarných umění (AVU).
Spolu s dalšími výtvarníky, Františkem Skálou a Alešem Najbrtem, tvoří Róna vokálně-pantomimické uskupení Tros Sketos, jemuž není cizí smysl pro humor, absurditu a mystifikaci. S úspěchem účinkovali například ve znělce MFF v Karlových Varech v roce 2002.
V loňském roce měl Róna výstavu v Liberci, letos k jeho životnímu jubileu chystá přehlídku Galerie hlavního města Prahy.
