Underground je zpátky a to doslova a do písmene. Kdo se chce přesvědčit, ať se spustí do Galerie Truhla, v Truhlářské ulici na Starém Městě. Je to tam tak trochu jako by se zastavil čas a přitom všechny reálie seděly.
Pod výmluvným názvem I have no mouth, I must scream tu, což je titul jednoho z nejslavnějších psycho-scifi-hororů Harlana Ellisona, se ve sklepních prostorech nalézá kolektivní výstava, ze které je cítit, že je něco špatně, nebo prostě jinak, než se tam nahoře říká a hlavně žije.
Sešla se tady skupina umělců, která jde generačně napříč věkovým spektrem. Jsou tu ti, kteří zažili tlak bolševika na vlastní kůži, jako třeba Milan Kozelka, ale dost zúčastněných se v roce 1989 ještě trápilo na základce. Najdou se tu práce Vasila Artamonova, Václava Magida, Maria Chromého, skupiny Guma Guar nebo mladíků z Czakry, kteří loni v NoDu upoutali svou pouťovou střelnicí na politiky.
Po dlouhé době se tu objevila výstava, které se nedá upřít názor (samozřejmě nemám na mysli ten výtvarný). O ten tady jde především, forma až tak důležitá není. Exponáty jsou přímočaré, na sofistikované jinotaje si tu nikdo moc nepotrpí.
ČTĚTE TAKÉ: Ženská hysterie, Newyorčan z Bostonu a bourák na kusy
Rudou americkou vlajku od Martina Zeta, střídají „něžné" ceny v rámci sametové slevy k dvacetiletému výročí listopadu na komerčních letácích hypermarketů nebo zamyšlený inspektor Columbo s Cibulkovými seznamy od Maria Chromého, vedle leží Útsvaa Čkesé Rbkpeuliy, kterou dodal Michal Panoch. A tak by se dalo ne/vesele pokračovat. Kozelkův ironický ready-made: MF DNES s hlavním titulkem 86 % Čechů je šťastných píchlý hřebíky do otřískané zdi může být víc než výmluvným symbolem výstavy. K tomu všemu, autentický prostor, vlhkost a plíseň ve vzduchu. Jako svého druhu exponát působí dokonce i „proletářská" adresa galerie. Každý s názory, které si berou na paškál konzum, amerikanizaci, štěstí poměřované penězi a spoustu dalších společenských fenoménů dneška, souhlasit nemusí, ale určitě se najde dost těch, kteří budou.
Sklep výstavě sluší, bohužel až moc. Právě koncepčně dokonalý výstavní prostor je zároveň i slabým místem projektu. Vzhledem k tomu, že není ani jeden reálný důvod, proč by se exponáty musely „schovávat" v podzemí, mění se naneštěstí v pouhé divadelní kulisy. Tato výstava chce mít formu veřejného protestu, ale právě ten rozměr „veřejnosti" jí chybí. Ve skutečnosti by mohla díla viset v kterékoli státní galerii, jenže v oficiálním prostoru by byla rázem poloviční. Možná by byl prudce nezávislý prostor neproblematický, kdyby byl pro zúčastněné umělce jediný přirozený, ale většina z nich zná takříkajíc velmi dobře galerie i zevnitř, někteří z nich včetně té Národní. Hra tak zůstává jenom hrou, i když jí člověk má proč věřit a morální podpora squattingu v Truhlářské má samozřejmě také svojí cenu.
Foto: archiv
