DOX uvádí reprízu výstavy Planeta Eden, která měla premiéru v Domě umění města Brna na začátku května. Teď se tedy mohou i Pražané pohodlně podívat na budoucnost, která se nestala.
Výstava Planeta Eden s podtitulem Svět zítřka v socialistickém Československu 1948-1978 se nese na vlně zájmu o retrotematiku, která se v průběhu let pravidelně připomíná. Je vděčná, oblíbená a obecně přitažlivá. Pro mladší generaci má zhusta příchuť absurdity, pro tu starší melancholické nostalgie a z pohledu žité současnosti je zábavně "mimo". I proto má Planeta Eden šanci na úspěch, tím spíš, že jen máloco může být kontrastnější než utopická budoucnost ve své době téměř bez výjimky pravidelně zasazovaná jen pár let za magický rok 2000, tedy právě do dnešní doby.
Autoři výstavy Tomáš Pospiszyl a Ivan Adamovič se v naprosté většině případů zaměřili především na sběr historických artefaktů, které dobové názory barvitě ilustrují. Nabízejí v podstatě dokument, popis situace a atraktivní podívanou v jednom, který si svým způsobem nezadá s kabinetem kuriozit. Proto má jejich počin daleko blíž k muzeální expozici než k živé výstavě.
Kurátoři se snaží - a daří se jim to - exponáty tematizovat do lákavých okruhů, které hodně pracují s obecně vžitými prvky popkultury - takže nechybí kultovní "neználkovské" Sluneční město, ale ani filmová Ikarie XB 1. Svůj profilový part tu mají ilustrátoři Zdeněk Burian a Teodor Rotrekl. Nicméně nemalý prostor dostaly i oblíbené časopisy Věda a technika mládeži, vědeckofantastická literatura, filmové plakáty nebo populární hračky, ať už jsou to vesmírná vozítka nebo paprskomety.
Jestli tu našly místo ještě výstřelky avantgard, téměř naprosto chybí dnešní reflexe a projekce socialistického vesmírného utopismu do současného umění mladé generace. Sice se v expozici vyskytuje, ale jen bodově, takže v podstatě nepřesvědčivě. Je ho tak málo, že z hlediska celkového vyznění je skoro zbytečné. Používáno je účelově - jako mystifikace (Černický, Artamonov a Klyuykov), k upozornění na paradox (Bromová) nebo jako dehonestující extrém ke zvýšení atraktivity. To je případ série akvarelů Sluneční stát od Pavla Karouse, který parafrázuje Neználkův svět, kde se ovšem stříká graffiti a souloží. Téměř totální absence současného umění je trochu zarážející, protože nápad na výstavu, který se zrodil někdy před pěti lety, přineslo právě současné volné vizuální umění - video Sociofikce od Zbyňka Baladrána.
Planeta Eden je zaměřena především na užitou sféru. Tváří se sice obrazově, ale velkoformátové obrazy simulují především reprodukce časopiseckých ilustrací. Přináší zábavnou podívanou, ale její hodnota tkví v katalogu, který ji provází.
