Výstava Jana Zrzavého je diváckým tahákem
24.05.2007 14:23
Váchal jej ve svých Pamětech označil za „zjev vskutku patologický“ a Karel Čapek o jeho první výstavě v roce 1918 napsal, že to jsou šerednosti. Necelé století poté může Národní galerie s retrospektivou Jana Zrzavého ve Valdštejnské jízdárně v Praze předem počítat jako s diváckým tahákem.
Zrzavý byl mistrem autostylizace a o své osobě rád šířil idealizované mýty, sebe sama nejraději viděl jako neuznaného, nepochopeného mučedníka umění. Nejpozději od šedesátých let se ovšem jeho retrospektivám a katalogům dostávalo prakticky jen pochvalných reakcí. Jeho výstavy byly národními poutěmi, v roce 1963 přišlo do Mánesu na Zrzavého 110 tisíc návštěvníků. Dnes je malířovo dílo rozptýleno po mnoha soukromých i státních sbírkách a trhá aukční rekordy. Právě na nemožnosti zajistit zápůjčky pro komplexní expozici zkrachoval před třemi roky pokus autorů Zrzavého poslední monografie doprovodit knihu expozicí, kde by byly k vidění i originály.
Národní galerie měla pozici výhodnější, umělec instituci na sklonku života v sedmdesátých letech věnoval svou pozůstalost, čítající více než sto obrazů, patnáct set kreseb a menší soubor grafik a písemností. Pro nové pohledy a interpretace ale autorce výstavy Zuzaně Novotné moc prostoru nezbylo. Tvorbu jen málokterého umělce provázely takové reflexe u historiků, výtvarníků i literátů, naposledy téma komplexně vytěžili kunsthistorik Karel Srp s kolegyní Janou Orlíkovou v už zmiňované monografii. (Pročpak je NG nepřizvala ke spolupráci?)
Zajímavá je častá konfrontace pracovních studií a realizovaných olejů; například Kleopatru, která Valdštejnské jízdárně působivě dominuje na čelní stěně, může divák srovnat se studií provedenou uhlem ve stejném formátu dva na dva metry.
Instalace samotná je minimalisticky čistá, odkazuje na Zrzavého idylické bretaňské krajiny. Tvar panelů připomene rybářské bárky, kterým malíř dával symbolistní obsah živých bytostí. Po stranách loďky se nachází šestnáct intimních kabinetů, kde jsou drobnější formáty uspořádány částečně tematicky a částečně chronologicky. Samostaný prostor dostaly ilustrace Erbena a Máchova Máje i Zrzavého scénografické návrhy.
Největším vkladem kurátorů (vedle schopnosti shromáždit reprezentativní průřez dílem Jana Zrzavého, kde snad až na dvě či tři díla nechybí žádný stěžejní obraz) je tak snaha o živou komunikaci s jeho tvorbou. Michal Pěchouček, který sám maluje a hodně se zabývá také video artem, vytvořil film, kde po svém nakládá s klišé, která o pitoreskním muži v kulichu stále dokola kolují, aniž by něco podstatného o jeho tvorbě sdělovala.
Karel Srp tvrdí, že přes nostalgii a tesknotu Zrzavého obrazů se dostává k Zeyerovi, k Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, k dekadenci a až k archetypu českého národa. To je podle něj odpovědí na otázku, proč Zrzavý v českém prostředí tolik rezonuje a proč je tak složité představovat jej v cizině. Možná právě touha zpřístupnit „rodinné stříbro“ zahraničním návštevníkům vedlo NG k tomu, aby výstavu naplánovala na léto. Asi sází na jistotu, že domácí divák si na svého Zrzavého najde cestu i o prázdninách. V pátek zahájená výstava ve Valdštejnské jízdárně v Praze potrvá do 16. září.
Foto: archiv
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.