Výstava návrhů NK: co taky mohlo stát na Letné

Helma bojovníka z Hvězdných válek, ohromný červ, plesnivá bábovka, horská dráha či skleněné věže evokující spíše památník na Ground Zero v New Yorku. I takovéto bizarní  „úlety“ lze najít mezi 355 návrhy, kterými týmy z celého světa obeslaly architektonickou soutěž na novou budovu Národní knihovny v Praze. K vidění jsou v galerii Klementinum. Do konce května tady mohou zájemci srovnat, s jakou konkurencí se potýkal vítězný projekt Jana Kaplického.

Podívejte se na fotogalerii dalších návrhů

Zhruba ve stejné míře jsou zastoupeny krychle a boxy, reprezentující „neviditelnou“ architekturu podřízenou spíše užitku než efektu a ty s ambicí vytvářit na Letenské pláni novou dominantu.  Architekti, kteří zvolili první přístup, zřejmě svou šanci na úspěch předem pohřbili. Porota sice dva projekty tohoto typu zařadila i do osmičky finalistů. Ve filmu, který dokumentuje práci poroty a tvoří pandán k výstavě, však její předsedkyně Eva Jiřičná říká jasně: chtěli jsme vybrat nové Bilbao. Že by Praha byla příkladem nezajímavého provinčního městečka, z kterého provokativní dům rázem udělá turistický magnet? To jistě nikoli. Jak přizvukuje místopředseda poroty Petr Bílek, nastal čas, aby se v Praze postavila moderní architektonická perla.

Perlami se to mezi návrhy zrovna nehemží. Mnoho autorů pracovalo s motivem knihy. Architektonických variací na téma listování, vrstvení stránek papíru či bloků knih je tady několik desítek. Některé jsou svou doslovností až komické, jiné zajímavé.
Mnoho týmů budovy opatřilo prosklenými plášti. Přitom světlo knihám nesvědčí. Například funkčnost Peraultovy knihovny v Paříži musely zachraňovat žaluzie dodatečně vložené do jeho skleněných věží.

Mezi účastníky soutěže chybí slavná jména, přestože citaci a „inspirací“ najdeme dostatek. Třeba i na práci jedné z porotkyň Zahy Hadid. Petr Bílek přiznal, že hned několik projektů přiřazovali taky pozdějšímu vítězi Janu Kaplickému. „I když jsme v poslední fázi práce poroty tušili, kým byl projekt zpracován, člověk si nemůže být nikdy jistý. Například v soutěži na Operu v Paříži vyhrál projekt, o kterém si porota myslela, že je to Richard Meier. A vítězný projekt na Centre Pompidou byl vybrán proto, že si porota myslela, že jde o dílo známého francouzského architekta. V této době je po světě tolik kopií, že jsme stoprocentní jistotu nemohli mít až do otevření obálek se jmény soutěžících,“ konstatovala Eva Jiřičná.

Na výstavě je každý návrh zastoupen dvěma panely. Chybí modely, které byly podmínkou už v prvním kole a o hmotě, proporcích a dispozicích stavby říkají mnohem víc než efektní počítačová animace. Nahrazují je fotografie modelů, které u třetiny návrhů však chybí také, s odůvodněním, že model byl poškozen. Jenomže rozdíl mezi prázdným efektem a zajímavým konceptem se často pozná jen po prozkoumání dokumentace. Běžný návštěvník se při luštění návrhů brzy ocitne v koncích. Vodítkem snad mohou být oranžové nálepky označující ty z nich, nad kterými porota diskutovala.

Lepší je možná začít prohlídku ve druhém patře, kde jsou podrobněji rozpracované modely opatřené projekty finalistů. Nikde však ani slovo hodnocení poroty, které by zdůvodnilo, proč právě tomuto návrhu dali přednost před jinými. Víc se dozví pouze vytrvalec, který zhlédne už zmíněný dokument o průběhu soutěže.

Lépe na tom nejsou ani sami účastníci. „Měsíc po skončení soutěže stále nemáme oficiální protokol s výsledky,“ říká Tomáš Hradečný z českého studia HŠH, které skončilo třetí. Když protol obdrží, zváží, jestli se proti výsledkům soutěže odvolají k Mezinárodní unii architektů, potažmo Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Vítězný projekt Jana Kaplického totiž porušil podmínky soutěže. Sklad národního konzervačního fondu umístil do podzemí. Podle České komory architektů mnozí architekti účast v soutěži buď rovnou vzdali, nebo umístili podle původních podmínek sklad do nadzemní části budovy, což velmi omezilo možné řešení stavby.

Foto: ČTK