Část sbírky skla z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, která čítá tisíce položek, bude od čtvrtka představovat nová dlouhodobá výstava nazvaná Plejády skla 1946-2019. Bude prezentovat tu část sklářské tvorby z druhé poloviny 20. a začátku 21. století, pro níž se vžil název autorské sklo. To může mít formu objektů, skulptur, plastik, vitráží, instalací, prací do architektury a může existovat i ve tvaru site-specific instalací. S autorským sklem sklízeli v druhé polovině minulého století českoslovenští výtvarníci světové úspěchy.
Název Plejády skla si autoři výstavy půjčili od názvu souhvězdí, z něhož lze pouhým okem pozorovat devět až jedenáct hvězd, celkem jich je ale kolem 500. Z celé plejády prací prý autoři vybírali exponáty do výstavy, která potrvá nejméně rok a ještě letos ji doplní velké instalace do architektury nebo ty určené pro světové výstavy, řekla dnes novinářům ředitelka muzea Helena Koenigsmarková.
Architektura expozice se inspiruje hranami křišťálu i atmosférou uliček městské aglomerace. Návštěvník prochází kubistickými formami tohoto pomyslného města sestávajícího z osmi pyramid a postupně uvidí více než 120 děl a objektů. Ty nejstarší pocházejí z druhé poloviny 40. let minulého století, nejnovější vznikly relativně nedávno.
Autorské sklo, nazývané také studiové, individuální, tvorba solitérů nebo umění ve skle, je produkcí navrhovanou umělci-skláři, která není určená pro masovou ani manufakturně multiplikovanou výrobu. Jde o experimentální projev, který překračuje pomyslnou hranici mezi užitou tvorbou a volným uměním.
Podle kurátorů Milana Hlaveše a Sylvy Petrové tato tvorba vznikla po druhé světové válce ve specifickém kontextu bývalého Československa jako východisko z rozporu mezi vysoce vzdělanými sklářskými výtvarníky a nemožností využít jejich schopnosti ve spolupráci s výrobou.
Výroba stagnovala, a tak se do výroby dostával jen zlomek návrhů výtvarníků, kteří nebyli jako designéři dostatečně využiti. Výjimku tvořily velké zahraniční státní výstavy, které odstartovalo XI. trienále v Miláně v roce 1957. Jejich vliv se však doma neprojevil. Skláři se proto dali na tvorbu jinak zaměřenou, s níž ihned prorazili v zahraničí, kde zatím podobná tvorba nebyla příliš silná.
Tehdejší ředitel Uměleckoprůmyslového muzea Emanuel Poche začal tuto tvorbu sbírat v době, kdy začala vznikat. Další generace v tom pokračovaly, a vznikla tak sbírka čítající kolem 6500 kusů.
